Česká herečka Edita Brychta: V Hollywoodu herce moc hýčkají

Do Česka ji teď přivedla nabídka zahrát si primářku Homolovou v komedii Doktor od jezera hrochů režiséra Zdeňka Trošky.

„Pan Troška je bezvadný chlap. Neuvěřitelný, skvělý, je s ním velká legrace a úžasně se s ním pracuje,“ nemůže si vynachválit spolupráci herečka, která si poprvé před kameru stoupla už ve svých pěti letech. Bylo to ve filmu Ženu ani květinou neuhodíš. Jenže pak se českému divákovi ztratila na dlouho z očí. V sedmi letech totiž po 21. srpnu roku 1968 utekla s rodiči do Anglie.

Teď se Edita po letech zase vrací. A její nadšení pro Prahu je čím dál větší. Schůzku si se mnou dává naproti pražskému Národnímu divadlu v kavárně Slavie, protože je to pro ni symbolické místo. Objedná si skleničku šampaňského. Pak se rozhlíží po stěnách podniku a ukazuje na fotografie slavných. Její pohled se zastaví na obraze Jiřího Kodeta. „To byl můj otec v Akumulátorovi,“ zavzpomíná na natáčení Svěrákova snímku, kde si před šestnácti lety zahrála zubařku Annu.

„Jo, Slavie,“ zasní se. „Jako malá holka jsem sem nechodila. Poprvé jsem do kavárny přišla s mojí maminkou a kamarádkou těsně po revoluci. To jsme se s maminkou do Prahy vrátily poprvé od naší emigrace,“ vypráví. Tehdy se procházely městem a nasávaly jeho atmosféru.

„Stály jsme támhle na tom mostě,“ hlavou kývne směrem k mostu Legií. „A mé anglické kamarádce jsme ukazovaly Národní divadlo, Hrad… A ona najednou říká: ,Jééé, sem musím přijet s manželem, tady je to tak krásné, romantické, neuvěřitelné!‘ Moje maminka se na ni podívala a s tím svým těžkým anglickým akcentem jí povídá: ,Praha není pro manžele, ta je pro milence!‘“ směje se sympatická blondýnka.

A krásu Prahy obdivuje pokaždé, když přiletí. „A stále víc si uvědomuju, jaké mám štěstí, že jsem se tu narodila a že se sem můžu vracet. Vážně cítím, že moje kořeny jsou tady, jsem pyšná, že pocházím odsud,“ zdůrazňuje.

Jenže rok 1968 ji od země, kterou miluje, odstřihl. V srpnu se její rodiče - uznávaní výtvarníci -rozhodli emigrovat.

Lída a Jan Brychtovi v jednom rozhovoru vzpomínali, že v ten den zrovna dodělávali na chatě v Jevanech ateliér. Když se vrátili domů do Prahy, ani nevybalili kufry, když pan Brychta řekl: „Jedeme!“ Dohodli se, že si každý s sebou vezme jen jednu věc.

„Já si tenkrát nezabalila nic, protože jsem nevěděla, že někam cestujeme. Táta mně a bratrovi řekl, že jedeme k babičce. Ale my tu cestu znali a najednou jsme jeli hrozně dlouho, byla už noc…,“ vybavuje si Edita okamžiky, kdy opouštěli tehdejší Československo.

„Rodiče nám nic nevysvětlili ani později, když už jsme byli v Londýně. Taky nevěděli, že odjíždíme napořád. Mysleli si, že se třeba za pár týdnů všechno uklidní a my se vrátíme zpátky do Prahy. Život jsme tehdy brali improvizačně,“ vypráví herečka, které se po pár dnech v emigraci začalo stýskat po její nejoblíbenější hračce, asi půlmetrovém plyšovém medvědovi Norbertovi. Tolik ho chtěla mít u sebe, až jí ho později přes Rakousko propašoval jeden otcův známý.

„Dodnes mám Norberta u sebe v Americe,“ usmívá se Edita, která v Londýně začala chodit do školy a používat příjmení Brychta.

A čím dál víc se v ní probouzela touha po herectví. Měla talent, takže už v šestnácti získala angažmá v britském Národním divadle. V té době studovala Londýnskou akademii múzických a dramatických umění.

„Hodně jsem se na téhle škole naučila. Snaží se vás tam roztrhat na úplné kousky a pak zase poskládat zpátky. A to je dobře, protože si myslím, že herci se nemají moc hladit. Bohužel to přesně se děje v Americe. Tam jsou herci příliš opečovávaní. Jsou až moc zhýčkaní. Pak si myslí, že jsou perfektní. A to je chyba. Herec se nemůže domnívat, že už je na vrcholu, protože pořád je co zlepšovat,“ konstatuje.

V Británii se brzy dokázala prosadit nejen v divadle, ale i před kamerou. Její jméno tam začalo být známé hlavně díky řadě seriálů, ve kterých získala roli. Měla všechno, co potřebovala. Přesto se před čtrnácti lety rozhodla pro změnu. Odstěhovala se do Hollywoodu. To už měla manžela a šestiletou dceru Lauren.

Se svým stejně starým mužem se Edita poznala při natáčení v Africe. Byl producentem snímku, ve kterém hrála, a tenkrát se sotva znali. Přesto jí už tehdy bylo předpovězeno, že se vezmou a budou mít spolu dítě.

„Byl to nějaký domorodec - šaman či co, kterého najal štáb, protože ve filmu byla zrovna taková postava. Měl herci radit, jak na to. A v jednu chvíli neměl co dělat, tak se na mě dlouze a velmi pronikavě díval. Nakonec se mě přes tlumočníka zeptal, jestli by mi mohl přečíst moje kosti. ,Kosti?‘ Vyhrkla jsem. Pak jsem pochopila. Měl takový pytlíček a v něm měl malé zvířecí kostičky. Rozhodil je jako domino po zemi a začal předpovídat.“

Edita si myslela, že věštba je jen legrace, a po návratu z Afriky na domorodce zapomněla.

Jeho slova jí znovu přišla na mysl až mnohem později. To už byla dávno manželkou toho, koho jí zřejmě osud vyvolil, a matkou jejich dcery, které je dnes dvacet.

„Bylo by určitě zajímavé vědět, co by mi ještě předpověděl. Oni ale mají jen určitou energii a nemůžou se příliš vyčerpávat. Jeho věštba se tenkrát týkala jen rodiny…,“ odmlčí se a dívá se do země. Po chvilce pokračuje: „Bohužel mi ale neřekl, že se po dvaceti letech manželství budu rozvádět,“ posmutní a dál se už o svém muži nechce bavit. Rána je ještě čerstvá a jakákoli vzpomínka příliš bolí.

Klíčem ke dveřím s nápisem hollywoodský film pro ni byla v roce 1992 role princezny Diany ve snímku Fergie & Andrew: Behind the Palace Doors natočeném pro celonárodní americkou stanici NBC. Edita si pak měla možnost zahrát po boku řady herců zvučných jmen. Třeba s Jimem Carreym ve Formanově snímku Muž na měsíci, před jednu kameru si stoupla i se Stellanem Skarsgardem, Lenou Olinovou, Rodem Taylorem či Julií Robertsovou, se kterou v roce 1997 hrála ve filmu Spiknutí…

Naposledy si střihla hlavní roli ve hře ze života skladatele Leoše Janáčka - The Glow Of Your Kisses, kde byl jejím hereckým partnerem Michael York. „Bylo úžasné hrát vedle něj. Pro mě je vždycky přínosné potkat se s někým, koho opravdu uznáváte,“ je nadšená Edita.

„Také jsem velmi ráda pracovala s Jamesem Garnerem. Dělala jsem s ním televizní film Rockford Files. On je hollywoodská ikona. Spolupracovat s ním bylo bezvadný, protože má hodně zkušeností.“

Nezapomenutelným se pro ni stalo i setkání s Rodem Taylorem, se kterým točila dva díly seriálu To je vražda, napsala. Během natáčení měla Edita zrovna narozeniny a Taylor ji pozval na oběd do televizní restaurace, kde jí vyprávěl o Alfredu Hitchcockovi, v jehož snímku Ptáci kdysi ztvárnil hlavní roli.

„Rod třeba vzpomínal, že Hitchcock strašně žárlil na svoje herečky. Kolegové je například po natáčení nesměli vozit domů. A běda, kdyby se Taylor někde objevil s Tippy Hedrenovou!… Ale jinak já měla štěstí hrát i s herci, kteří se sice ještě neprosadili, ale jsou skvělí.“

K její další vášni - plavání -Editu přivedly zvláštní okolnosti. Ještě když žila v Londýně, koupila si byt ve starém viktoriánském domě. Brzy se tam ale také nastěhoval muž, který jí připravil nespočet bezesných nocí. Byl to podivín a na mušku si vzal právě Editu.

„Všechno začalo pozvolna. Nejprve si pouštěl muziku tak nahlas, že jsem nemohla usnout. Pak poškrábal moje auto, jindy zase do mé části zahrady pustil svého vlčáka. Pamatuju si, že jsem měla otevřené dveře do zahrady a najednou v nich stál obrovský pes, který na mě vztekle vrčel. Vyvrcholilo to tím, že mi ten chlap začal vyhrožovat, že mě zabije. Hrozný věci,“ otřese se.

Na souseda, o kterém se později dozvěděla, že fetuje, Edita několikrát zavolala policii. Nic ale nepomohlo. Až po delší době k ní nakonec přišel detektiv s tím, že její soused je zřejmě vrah, ale že se vyšetřování povleče, protože ze zločinů ho teprve budou muset usvědčit. Doporučil jí proto, aby se odstěhovala.

„Nakonec skončil ve vězení… Ale s mými nervy si pohrával fest. Proto jsem potřebovala začít něco dělat, zbavit se stresu. Nechtěla jsem však brát žádné prášky. A tak jsem začala plavat.“ Voda je pro ni nejlepší relaxací. „Člověk je ve vodě sám jen se svými myšlenkami, rytmem dechu. Je to pro mě meditace.“

Plavání ji naprosto pohltilo. A protože Edita vždycky chtěla udělat něco bláznivého, ďábelského, tak si jednou řekla, že se zúčastní závodu Alcatraz 100 Swim of the Centurions. Jak už název napovídá, účastníci musejí doplavat z ostro va s proslulou věznicí až na pobřeží sanfranciské zátoky. Závod se koná každý rok začátkem září a kopíruje zhruba dvouapůlkilometrovou trasu, kterou v roce 1962 použili k útěku tři vězni. Nikdo je ovšem nikdy nenašel, takže se pravděpodobně utopili.

„Každý rok se téhle akce účastní okolo čtyř stovek lidí. Ale většinou tak polovina nedoplave, protože voda je velmi ledová a spodní proudy vás stahují. Proto si myslím, že ti vězni to nedokázali přeplavat, protože byli podvyživení a nebyli v kondici.“

Editě se to povedlo už dvakrát. A dokonce jen v obyčejných plavkách, zatímco ostatní plavou v neoprenových oblecích pro surfaře. „Letos jsem chtěla jít znovu, ale byla jsem zrovna v Česku. A i máma mi říká, že už toho mám nechat,“ směje se.

Edita už má ale v plánu další cíl - chce se zúčastnit plavání podél slavného mostu Golden Gate v San Francisku. „To je mnohem delší trasa,“ upozorňuje. Loni měla smůlu, protože organizátoři na závod kvůli jeho náročnosti vzali jen dvacet plavců.

Letos se jí tento sen také nepodaří splnit. V říjnu, kdy se tahle akce pořádá, je Edita opět v Česku. V pražském Mánesu se totiž devátého října bude konat retrospektivní výstava výtvarného umění rodiny Brychtů. „Bude tam zastoupen sklářský design, ilustrace, textil, malby a objekty. A u toho nemůžu chybět,“ říká.

„S rodiči tu bude vystavovat i moje dcera. Rodinu bude zastupovat ve fotografii. Byla z toho úplně nadšená. Doufám, že se jí podaří sem přijet s námi. Studuje Akademii umění v San Francisku a tam, pokud jde o absence, jsou velmi přísní,“ krčí rameny.

Lauren Česko naposledy navštívila, když byla ještě hodně malá. Podle Edity se jí tu moc líbilo. „Ona je hodně evropská, ani se nestala Američankou, ani nemluví americkým akcentem. A to jsme z Anglie odjeli, když jí byly čtyři. Češtinu? Tu také umí. Odmala jsem ji česky učila. I když žijeme v Americe a moji rodiče v Londýně, tahle řeč je naše. Jsme přece Češi!“ uzavírá.