Hlavní obsah

Roman Zach: Herecký život je o štěstí, herci jsou čekatelé na nabídky

Právo, Dana Kaplanová

Hodně gestikuluje. Prsty klepe do stolu nebo si o ně opírá čelo. Při přemýšlení si zakrývá oči. „Jsem strašně unavený a taky mě deptá to věčné střídání počasí,“ říká šestatřicetiletý Roman Zach, člen pražského Divadla Komedie. V roce 2005 se stal nejoblíbenějším hercem u nás, ale slávy si moc neužil…

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Roman Zach je s knírem k nepoznání.

Článek

V seriálu Ordinace v růžové zahradě jste zazářil jako kometa, vyhrál jste diváckou Cenu TýTý. To bylo asi příjemné období?

Myslím, že ta obliba stoupala pozvolně a po tom ocenění a po Ordinaci jen kulminovala. Potom nastalo zvláštní prázdno. Říkal jsem si, tak tohle je ta sláva? Přicházely divné nabídky na moderování, na plesy, hrnuly se na mě rozhovory. Tyhle věci mě úplně nezajímaly. Jako Blíženec jsem trochu rozpolcený. V momentě, kdy něčeho dosáhnu, to začnu hned hodnotit a negovat.

To se mi stalo tehdy a byl to jeden z důvodů, proč jsem se stáhl zase do ústraní, abych se dostal k projektům, které mě bavily víc. Neměl jsem čas na divadlo a nemohl jsem se stýkat s lidmi, které mám rád. Musel jsem je často odmítat. Zdálo se mi, že už požírám sám sebe.

Doba přeje seriálovým hercům. Bylo to vítězství spravedlivé?

Tehdy se Ordinace ještě překrývala s Redakcí, byl jsem třikrát týdně na obrazovce, takže to jistá cena za frekvenci byla a asi jsem ženám nebyl nesympatický. Měl jsem štěstí, SMS posílají nejvíc ženy.

Ale v Ordinaci se mi hrálo od začátku hodně dobře. Moje role se vyvíjela, přivlastnil jsem si ji a byl jsem spokojen. Takže mě to bavilo a jsem za ocenění rád. Kdybych cenu dostal za něco, co mě nebavilo, bylo by to asi nespravedlivé. Herecký život je o štěstí, herci jsou čekatelé na nabídky. Někdo ji dostane, jiný ne. Znám plno talentovaných lidí, kteří v televizi nejsou nebo se objevují jen sporadicky, a přitom by si zasloužili víc prostoru.

Spolu s vámi tehdy odešla i Linda Rybová. Oba jste se dali na děti. Linda už má tři, vy zatím dvě. Takže rodina nade vše?

Je to tak, ale nejde o nic objevného. Teď je baby boom. Kam přijdu, tam jsou maminky nebo tatínkové s dětmi. To je dobré a každý, kdo to zažije, přehodnotí priority. Rodina je nejvíc, jasně. Toužím po harmonickém rodinném zázemí.

Nevím, jaký je váš čtyřletý Prokop, ale ještě ne roční Agátu jste vzal na tiskovku a ona to zvládla. Byla úplně v klidu a ničeho se nedožadovala. Agáta je pohodová. Druhé dítě je vždycky ve výhodě, protože rodiče už jsou zkušenější. Vidím to všude kolem sebe. Na Prokopovi jsme se učili, víc jsme se báli, Agáta těží z toho, že už se víc radujeme.

Nestýská se vám po filmování?

Filmařskou netelevizní práci průběžně mám. Možná bych rád zase nastoupil do nějakého nového projektu. Dostal jsem nabídku vstoupit do něčeho, co už běží, to jsem odmítl. Spíš bych byl rád u zrodu něčeho i s tím rizikem, že to třeba bude špatné nebo i dobré. Abych tam nesl nějakou zodpovědnost, ne abych se někde objevil jen jako známý obličej.

Chystá se něco takového?

Dvě věci padly kvůli penězům, ale jedno filmování s režisérem Davidem Jařabem se chystá. Je náš divadelní šéf, napsal si sám scénář a bude točit svůj druhý film Hlava - Ruce - Srdce. Předtím napsal scénář na Vaterland. V létě začínáme točit, moc se těším. Premiéra se chystá na květen 2010.

Pojedete do Karlových Varů na festival?

Ne. Byl jsem tam naposled před pěti lety a už tam bylo tolik lidí, že ani nechci. K těm filmům se vždycky nějak dostanu a radši se na ně v klidu podívám doma. Letos bychom navíc měli už natáčet.

Jste jako divadelní herec spokojen? V Divadle Komedie hrajete v sedmi inscenacích!

Mohlo by jich být víc, kdybych neměl práci jinde. S nabídkami jsem spokojen velmi, ale sám se sebou úplně ne.

Chcete říct, že někdy hrajete špatně?

No, špatně snad ne, ale to je stejné jako v době, kdy jsem závodně plaval. Někdy se mi plavalo líp, jindy hůř, záleželo na mnoha faktorech, na prostředí, na náladě. Někdy jsem vyhrál, ale nebylo to ono, protože jsem věděl, že jsem mohl být lepší. Tohle si v sobě nesu pořád. Jsou herci, kteří podávají standardní výkony, já mám výkyvy. Někdy nastane cyklus, kdy jsem dole, a pak jsem hodně nespokojen.

To se třeba špatně vyspíte, nebo je to proto, že jste Blíženec, nebo jste citlivý na reakce diváků?

To ne, na reakce diváků vůbec. Spíš jsem citlivý, něco mě uvnitř trápí a já to nedokážu úplně zahodit ani v práci. To v herectví není úplně dobré. Ale já to tak mám. Jakoukoliv práci komentuji zvnějšku, je to zvláštní prostituce, která mě pak zase znovu požírá.

Někdy si říkám, že herectví zase tolik umění není, a někdy mám dobrý pocit. Když vidím někoho, kdo krásně hraje, jsem nadšen. Je tu ale moc herců, kteří jen tak hrají. Seriály jsou jich plné. Herci přijdou a říkají. To mně přijde zbytečné.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

Dcera Agátka je tak klidná, že ji může táta vzít i na tiskovku.

Kdo vás v poslední době nadchl?

Mám rád typy s osobitým vyjadřováním, které okamžitě poznám. V každém oboru, třeba scénografa nebo kostýmní výtvarnice, kterým nejde jen o kulisy a o kostým, ale dají tam i něco navíc. Co vám v Divadle Komedie vyhovuje? Už jste tam sedmou sezónu.

Neustálé znovuobjevování, vymezování se. Ze začátku se navazovalo na Divadlo Na Zábradlí, na Jana Grossmana, na hledání nového jazyka divadelního vyprávění. To je pro mě důležité. Nespokojil bych se s divadlem, kde se namátkou vybírají kusy od Čechova po Shakespeara, takové ty standardy, kde se herci střídají ve velkých a menších rolích.

Jednou je výborný jeden, pak ten druhý. Takový pocit tady nemám, spíš kolektivně hledáme a společně vytváříme řeč divadla. I když teď nevím, kam dospějeme. Bylo by asi nejpřijatelnější „zážitkové divadlo“, ale je otázka, jestli se dá dělat v kamenném divadle.

Vždyť vy tam nemusíte být do důchodu. Krev se také mění po sedmi letech.

No, jasně, ale nemyslím, že budu měnit místo, určitě ne. Ale je důležité vědět, že známe stav, protože musíme hledat společně, jak dál. Jestli navážeme na to, co jsme už udělali, nebo jestli půjdeme jinam.

Kariéru jste začínal v Národním divadle, jenže jste tam vydržel jednu sezónu. Proč?

Ano, byl jsem tam jednu sezónu v angažmá, ale už od druhého ročníku DAMU jsme tam dostávali role, nebyli jsme jen křoví. Měl jsem možnost sledovat velké herce asi pět let. Pak už jsem zůstat nechtěl, protože jsem dostal od Jirky Pokorného nabídku do Ústí nad Labem, což je moje rodné město, a navíc se tam rýsoval silný kolektiv. Myslel jsem si, že na Národní divadlo mám ještě času dost, chtěl jsem ještě objevovat něco nového. V rámci školy jsem ještě hostoval v Činoherním klubu a v Dejvickém divadle.

A také jste si vyzkoušel hraní pod širým nebem na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě.

Bylo to představení Marná lásky snaha v režii Ivana Rajmonta. Jenže já si nemyslím, že by se na Hradě měl hrát Shakespeare. Už tak romantické prostředí nesnese romantické patetické texty. Není to úplně šťastné spojení. Nicméně chtěl jsem si to vyzkoušet a byl to zážitek. Jenže jsem si ověřil, že se na prostranství pod Daliborku spíše hodí mírně riskantní zážitkové divadlo, aby lidé viděli něco velkého. Takhle mi přijdou ty inscenace moc pohádkové, jako televizní inscenace osmdesátých let.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Stejně jako Roman Zach, dokázala i Linda Rybová opustit seriálové výsluní Ordinace v růžové zahradě a dát přednost rodině.

Takže jste se z Prahy vrátil domů…

Trochu jsem se toho bál, proto jsem si stanovil strategii, že se nevracím k rodičům, ale jdu tam za prací. Získal jsem v centru herecký byt a viděl jsem své rodné město úplně nově. Odstřihl jsem kontakty s lidmi, které jsem znal z mládí.

Divadlo v Ústí leží na pravém břehu Labe, což je průmyslová část města. Já jsem vyrůstal na levém břehu, které tvoří osmdesát procent města, ale je tam pro spoustu lidí obtížné přejít most za kulturou. Je to pro ně příliš daleko. Chodil jsem tam do školy a centrum jsem také moc neznal. A najednou jsem v něm bydlel.

V Ústí nad Labem jste nakonec zůstal také sedm let v angažmá. Ještě tam něco dohráváte?

Už před čtyřmi roky jsem skončil a teď tam zase tak trochu působím. S Thomasem Zielinským, kamarádem a režisérem, jsme se dlouho potkávali a říkali si, že bychom spolu něco udělali. Teď nastala příležitost, protože Vladimír Čepek, kamarád a umělecký šéf Činoherního studia, nám nabídl, abychom u něj zkoušeli. Jezdím tam na představení německého autora Thomase Freyera Separatisté.

V Činoherním studiu jste začal psát hudbu k inscenacím. Kde se to ve vás vzalo?

Nevím, ale moc mě to baví. Skládal jsem muziku do pražského Ponce, kde působil Dušan Pařízek, Divadla Komedie, v Ně -mecku k inscenacím v Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Darmstadtu, Salcburku, Berlíně a Drážďanech. Pak něco z toho viděl Michal Dočekal z Národního divadla a oslovil mě pro představení Sarah Kane - Psychoza 4.48. Mám rád sedmdesátá léta v Americe a hudební psychedelickou scénu, tak jsem to vzal.

Na jaké nástroje hrajete?

Mám hodně nástrojů. Když někdo jede ven, nechávám si je přivézt a učím se na ně. Docela mi to jde. Hraju tedy na hodně nástrojů, ale na všechny blbě.

Na co hrajete, když něco zpíváte synovi?

Na kytaru nebo na fujaru anebo na didgeridoo, to je dechový nástroj australských domorodců. Zpívám mu třeba Jarka Nohavicu nebo Vlastu Redla. Vlasta je vůbec nejtalentovanější člověk, jakého znám.

Foto: Michaela Feuereislová, Právo

S Terezou Kostkovou coby patroni Nadačního fondu dětské onkologie Krtek.

Kde skládáte?

Nejdřív doma. Hrál jsem synovi, když se koupal. Byl jako lakmusový papírek, když ho to bavilo, koukal se na mě a poslouchal. To bylo dobré znamení. Když ho to nebavilo, tak jsem to zahodil a začal znovu. Jinak mám na chalupě místnost, kterou jsem si přestavěl ze stodoly. Tam si připravuji všechno kolem a to podstatné nahrávám u Ivana Achera v Hrádku nad Nisou v profesionálním studiu.

Proč nekoncertujete s vlastní kapelou?

Také jsem na to myslel, ale mě spíš baví zadané téma. Přečtu si hru a vymýšlím, co by se do ní hodilo, chytám se textů. Napsal jsem hudbu také k filmům - Bubu - Vánoční příběh, Skins a Vaterland, a tam spolupracuji s režisérem, který mi řekne, kudy by se to mělo ubírat. Pak se zavřu na týden do studia a pracuji.

V zimě bydlíte v Praze, v létě jste s rodinou na faře, kterou jste zrekonstruoval. Už jste ji dostavěl?

Schází nám ještě podkroví, ale ostatní je, jak má být. I zahrada. Teď jsme od plzeňské diecéze získali klíče od kostela, překrásného, novobarokního, který je hned vedle. Se ženou ho chceme oživit, protože je už léta zakonzervovaný.

Chceme organizovat setkávání lidí z vesnice, pořádat poutě, představení, výstavy, koncerty. Už jsme první setkání měli a teď 25. července chystáme svatojakubskou pouť. Na první otevření přišlo asi 160 lidí. Naše vesnice je malinká a teď byla úplně narvaná.

Vaše žena se také připojila?

Andrea je multifunkční výtvarnice, ta výstava v kostele byla její, obrazy tam pořád visí.

Pomohlo vám při budování fary, že jste vystudoval stavební průmyslovku? Uhlídal jste řemeslníky?

Pomohlo, ale všechno jsem stejně neuhlídal. Několikrát jsem naletěl. Měl jsem ale výhodu rychlých informací, věděl jsem, komu zavolat o radu. Dověděl jsem se, co koupit a jak to udělat. Moji spolužáci z Děčína většinou zůstali u profese. Nejhorší ale bylo organizování práce, aby na sebe jednotlivé profese navazovaly. Byl jsem v Praze a řemeslníci volali, že něco chybí, tak jsem nasedl do auta a všechno sháněl.

Po maturitě jste se jako stavař hlásil na architekturu a na DAMU. To první chápu, ale DAMU? Nebylo to trochu krkolomné?

Hledal jsem se. Na střední škole jsme měli studentský kroužek, kde jsme dělali divadlo, chtěl jsem to vyzkoušet. Dostal jsem ze školy posudek, že jsem o obor zájem nejevil, ale že mě to táhne k humanitním směrům.

Studium na DAMU jste si protáhl na osm let a nakonec jste nenapsal diplomovou práci. Proč ne?

Hlavně proto, že jsem byl blbej a zpupnej. Konec školy jsem odkládal kvůli vojně. Už jsem čtyři roky hrál v divadlech a pořád jsem psal diplomku na téma Pohled na herectví ze školy - DAMU. No, a jak jsem znal praxi, byl jsem sarkastický, všechno jsem při psaní shazoval.

Asi ve dvou třetinách práce přišel soused a povídá: Romane, zítra bude před domem kontejner. Jestli máš doma nějaký bordel, tak to tam hoď! V noci jsem ještě psal, ale ráno jsem své nedokončené nekonečné dílo hodil do odpadu a bylo to.

Mrzí vás to?

Docela jo. Opravdu nevím, proč jsem diplomku nenapsal.

Jako kluk jste závodně plaval, pak jste hrál vodní pólo. Bavilo vás to?

Strašně. Vodní pólo ale bohužel nejde hrát rekreačně. Zkoušeli jsme to asi před pěti lety s lidmi, kteří na pólo vzpomínají. Založili jsme ze sentimentu klub v Chomutově a hráli jsme asi dva roky druhou ligu, ale nestačili jsme fyzicky, tak jsme z toho ani neměli radost. Nakonec jsme hraní póla odpískali.

Ale mám rád rekreačně všechny míčové hry, basket, volejbal, fotbal, ale i tenis. To mě baví a nepotřebuji nějak trénovat.

Chodíte si zaplavat?

K bazénům jsem si z dob, kdy jsem plaval závodně, vypěstoval odpor, dávám přednost rybníkům a moři. Ale teď chodíme plavat s dětmi. Prokop už plave a Agáta je v bazénu od půl roku. Potápíme se, je to hra.

Vypadáte unaveně. Co se děje?

Jsem strašně unavený. Deptá mě to věčné střídání počasí a také neustálé ježdění v autě. Pobyt na venkově mi dělá dobře, jsem tam často, ale návrat do Prahy mě ničí. Přijedu vždycky nabitý energií, jsem tady dva dny a úplně mě to vyčerpá. Moc se těším na dovolenou. Potřebuji si odpočinout. Chceme se vypravit na Sardinii, objevit ten ostrov a tamní vína. Mám nějaké tipy na staré vesničky na Sardinii, tak tam zajedeme. A zbytek léta budu točit.

Reklama

Související témata:

Související články

Lucie Černíková: Učím se trpělivosti

Usmívá se na nás stejně příjemně jako v roli barmanky Dorky z Ordinace v růžové zahradě. Jen nám místo pověstného koktejlu nabízí vodu se šťávou a usazuje nás...

Výběr článků

Načítám