Článek
„Fico se na Slovensku chlubí, že sledují každého muslima. Před pár dny jsem to pocítil na vlastní kůži, muslim nemuslim,“ popsal Němec na svém facebookovém účtu.
Před pár dny v Bratislavě navštívil zoologickou zahradu a po prohlídce se vydal k autobusu. Zastávka však podle něj byla v podstatě na dálnici a autobus měl jet až za čtvrt hodiny, a tak se šel projít po okolí. Vtom ho napadly myšlenky, které si chtěl zaznamenat, a tak si je začal zapisovat do mobilu.
Situace byla poněkud nepříjemná, zároveň trapná a zároveň komická.
Zápis ale nedokončil. „Přistoupil nějaký ochmelka a zeptal se, co tam dělám,“ vylíčil Němec. Z ochmelky se ale vyklubal policista střežící prostor kolem izraelské ambasády a Němec neměl doklady. Jediné, co mohl příslušníkovi ukázat, byla bratislavská tramvajenka. „Převrátil ji v prstech a posměšně řekl: Kolik takových si dokážete vyrobit?“.
„A vaši kamarádi? Víte, že tady jste ve zvláštní zóně?“ následovaly další otázky, ale to už policista Němce vedl k blízké budově, kde ho začal kontrolovat s pomocí detektoru kovu.
„A pak odněkud začaly houkat policejní hlídky. Přijely rovnou dvě, muž mě vyvedl ven a předhodil čtyřem ozbrojencům,“ uvedl Němec, který marně vysvětloval, že jde o nedorozumění a že je spisovatel, který v Bratislavě pobývá na stipendiu. Hlídka mu ukázala, že se choval podezřele v okolí izraelské ambasády.
Ale vy nejste z Čech, ne?
„Stál jsem venku u zábradlí a díval se na tu budovu: na fasádě jména nějakých softwarových firem, ale, aha, ouha, taky malá, docela nenápadná izraelská vlaječka. Situace byla poněkud nepříjemná, zároveň trapná a zároveň komická, jak jsem tam tak stál mezi těmi třemi policajty, kteří si hlídali pozice. Chtěl jsem nás všechny uklidnit, a tak jsem začal mluvit: „Co je vlastně tohle za budovu? Jen jsem postával támhle na parkovišti, vůbec jsem nevěděl, že jsem v nějaké zakázané zóně...“
Dávali si chvíli přednost, kdo odpoví, a pak jeden z nich řekl: „Nebudeme vám podávat žádné informace. A vytáhněte ruce z kapes!“ Vytáhl jsem ruce z kapes a po chvilce se ten stejný zeptal: „Odkud jste?“ – „Z Česka.“– „A rodiče se narodili kde?“ – „V Česku.“ –„Ale vy nejste Čech, ne?“ Nechápavě jsem se na něj zadíval – má tohle být nějaký policejní chyták?
„Neřekl jsem to právě? A nemluvím snad celou dobu česky?“ Zadíval se na mě a dal si záležet na tom, abych z jeho pohledu vyrozuměl, že jeho jen tak neoblafnu. „A co teda děláte v Bratislavě?“ – „Jsem tu na tvůrčím stipendiu.“ – „Co studujete?“ – „Ne, jsem spisovatel.“ – „Takže tady pracujete?“ – „Snažím se psát.“ – „A co píšete? Podáváte zprávy o izraelské ambasádě, co?“ Ambasádě? S novým zájmem jsem se znova zadíval na budovu, která vypadala jako kdejaký kancelářský komplex. „Tohle že má být izraelská ambasáda?“ – „Už jsem řekl, že vám nebudeme podávat žádné informace,“ uzavřel.
Ňemec nebo Němec
Nedorozumění pokračovalo. Policisté v databázi Němce nenašli ani poté, co je upozornil, že jeho příjmení zadali do vyhledávače špatně, když napsali Ňemec. Němec byl předveden na stanici, odkud se ale slovenským strážcům zákona nepodařilo dovolat na policii v ČR.
„Chvíli přemýšleli a pak se první zeptal: „Kde máte průkaz totožnosti?“ – „Doma.“ – „To je kde?“ Udal jsem adresu. „Co kdyby tam s ním někdo jel a na tu občanku se podíval?“ navrhl jeden z nich.
Řekl jsem, že to je výborný nápad a že jsem to nabízel všem předešlým policistům, ti ovšem tvrdili, že to není možné. „Tak teď už to možné je,“ vysvětlil mi. Doma jsem jim ukázal občanku, zažertovali, jestli tedy jsem napojen na IS (Islámský stát), řekl jsem, že maximálně na IS Masarykovy univerzity, a tím to celé skončilo,“ popsal Němec.