Jejich anabáze začala právě před sto lety, 12. srpna 1914. Toho dne byla schválena žádost Čechů usedlých v Rusku, kteří chtěli zformovat samostatnou vojenskou jednotku, Českou družinu. Právě ona se stala zárodkem legií – spolu s rotou Nazdar vytvořenou 31. srpna 1914 ve Francii.

KOMENTÁŘE DNE:

Rozvrácená společnost? - Nad důsledky migrační krize se zamýšlí Thomas Kulidakis - Čtěte zde >>

Příslušníci družiny složili slavnostní přísahu 11. října 1914 v Kyjevě a už záhy poté byli nasazeni do bitvy o Halič.

Z družiny nakonec sbor 

Družiníci působili hlavně jako průzkumníci a propagandisté zejména proti rakousko-uherským jednotkám, v nichž byli silně zastoupeni čeští a slovenští vojáci. Postupně se měnil nejen status družiny, ale i její počet. Původní „družina“ či „setnina“ se nejdříve přeměnila v pluk, pak v brigádu, divizi a nakonec v silný vojenský sbor.

Jak přibývalo Čechů a Slováků, kteří padli do ruského zajetí nebo dezertovali, měnilo se složení těchto sil: české či slovenské usedlíky v Rusku zatlačili do pozadí někdejší poddaní rakouského císaře. Ze zárodečné jednotky o několika stech bojovnících vzniklo do konce roku 1917 na území Ruska vojsko s více než 60 tisíci muži, jemuž dlouho veleli ruští důstojníci.

Čechoslováci na východě
Koncem 1. světové války měly legie v Rusku, Francii a Itálii celkem 100 000 příslušníků
V Rusku dosáhly počtu 61 tisíc mužů, podle jiných zdrojů až 70 tisíc
Většina legionářů byli Češi, podíl Slováků v Rusku činil jen 7,4 % 
Během 1. světové války zahynulo v Rusku 4112 příslušníků legií

Mezinárodní uznání si legionáři vydobyli v bitvě u Zborova v létě 1917, jediném větším úspěchu v poslední, neúspěšné ruské ofenzívě za 1. světové války. Pozornost legie opět upoutaly na jaře 1918, kdy spolu s Ukrajinskou sovětskou armádou sváděli tvrdé boje s postupujícími Němci (zejména u Bachmače).

Tehdy bylo také rozhodnuto přesunout je přes Vladivostok do Francie. Jednodušší by byla cesta přes Archangelsk a Murmansk. Bolševici však příliš nevěřili Čechoslovákům, a navíc se ocitli pod tlakem Berlína, který se snažil zabránit jakémukoli posílení Francie v době, kdy se Německo naposledy pokoušelo zvrátit průběh války ve svůj prospěch sérií ofenzív, jež vyčerpaly francouzskou i britskou armádu.

Vzpoura proti bolševikům

U legií budila obavy hrozba německých ponorek. Masaryk, který od jara 1917 do března 1918 pobýval v Rusku, se snažil vyvarovat konfliktu s novou sovětskou vládou. Povolil dokonce bolševickou agitaci v legiích, která však měla mizivý účinek. Podepsal také s bolševiky prohlášení o neutralitě legií.

Při přepravě legií na východ však vznikaly střety mezi nimi a německými či rakousko-uherskými zajatci, kteří se vraceli zpět do svých zemí (byli mezi nimi i Češi a Slováci). Jeden z těchto střetů, tzv. čeljabinský incident v květnu 1918, se stal rozbuškou, jež vedla ke vzpouře legií proti bolševikům a jejich pokusům o odzbrojení legií.

Čechoslováci pak převzali kontrolu obrovských území od Povolží po východ Sibiře podél transsibiřské magistrály a zahájili ofenzívu proti „rudým“. Jejich zásah vedl k vyprofilování prvních protibolševických uskupení, jež pak až do roku 1922 vedly boj proti komunistické Moskvě.

To významně přispělo i k uznání čs. odboje západními mocnostmi v létě 1918. Legie se staly největší vojenskou silou zformovanou z obyvatel národů, jež podléhaly Rakousku-Uhersku, Německu či Rusku. Nevyrovnaly se jim ani jednotky mnohem početnějších Poláků. K tomu ovšem přispěla i nedůvěra k Polákům, sdílená Rusy i Němci, kteří se pokoušeli využít polské legie pro své cíle.