Když ruská Státní duma 16. srpna 1999 rozhodovala o novém premiérovi, vyvolávalo to jen malý zájem. Byl to už pátý premiér za vlády prezidenta Borise Jelcina, který dával najevo, že by upřednostnil Stěpašina před jeho méně známým protikandidátem s minulostí z tajné služby KGB. Přesto se jím stal Vladimir Putin, který tehdy ve svém projevu načrtl nejen své plány, ale i postup, jak jich dosáhnout.

„Územní integrita Ruska není předmětem vyjednávání, natož koňských handlů nebo vydírání. Podnikneme tvrdé akce proti komukoli, kdy by porušil naši územní celistvost za použití všech legálních prostředků, které máme,“ řekl Putin v době, kdy se země potácela na pokraji bankrotu a prohrávala válku v Čečensku.

Tehdy ještě nemluvil o tom, že by některé území, o které Rusko přišlo po rozpadu SSSR, připojil, ale otevřeně řekl: „Rusko bylo po staletí velkou mocností a zůstává jí. Vždy mělo a stále má legitimní zóny svých zájmů za hranicemi jak na území bývalého Sovětského svazu, tak mimo ně. Neměli bychom umožnit, aby náš názor byl ignorován.“

Rusko se zvedlo

Rusko bylo v té době na kolenou. NATO se rozšířilo o další členské země a dostalo se na jeho hranice. Severoatlantický pakt zaútočil na druhou federativní Jugoslávii a donutil ji opustit Kosovo, které později získalo samostatnost. Srbsko bylo přitom jedním ze spojenců Ruska.

Putin ale postupně své cíle začal uskutečňovat, když se mu podařilo stabilizovat rozvrácenou ekonomiku, což mu umožnilo posílit i slabou armádu. Odstavil od moci část oligarchů a ti zbylí pochopili, že pokud by se moci státu vzpouzeli, mohl by je čekat osud Michaila Chodorkovského. Putin se vrátil k některým symbolům z dob SSSR, na letadlech zůstaly rudé hvězdy a začal opět zdůrazňovat to, že Sovětský svaz porazil ve druhé světové válce Německo. Současně ale využil postavení a stoupající moci církve.

Účel světí prostředky

A využil každé příležitosti, aby mohl upevňovat moc Ruska. Po 11. září 2001 se připojil k Bushově válce proti terorismu. To mu umožnilo rozdrtit čečenské vzbouřence, aniž by čelil odporu mezinárodního společenství, protože čečenští vzbouřenci měli vazby na islámské radikály.

Rusko sice odsuzovalo druhou válku v Iráku, který opatrně podporovalo, jako nelegitimní, protože nebyla zahájena po rezoluci Rady bezpečnosti. Když ale Putin viděl, že takovýto přístup zahájení konfliktu je možný, sám to udělal v roce 2008 poté, co se Gruzie za dost sporné situace rozhodla vojensky ovládnout vzbouřeneckou Jižní Osetii.

Jižní Osetii i Abcházii uznal jako samostatné státy, stejně tak, jak to udělal Západ v případě sporného vyhlášení samostatnosti Kosova, které Moskva tvrdě kritizovala.

Loni se Rusku podařilo zabránit i útoku na Sýrii, když Putin přesvědčil ostatní, že se Asad vzdá všech chemických zbraní.

A po anexi Krymu v mrazivém projevu obhajoval svou machiavelistickou politiku i pozice Ruska, které podle něj není stále dost uznáváno, když řekl: „Mám všechny důvody předpokládat, že hanebná politika zadržování z 18., 19. a 20. století pokračuje dnes. Stále nás zkoušejí zahnat do rohu, protože zastáváme nezávislý postoj.“ Současně také uvedl: „Mezinárodní instituce se neupevňují, ale degradují, politici se řídí právem silnějšího. Dělají si, co se jim zachce, používají sílu tu na území jednoho státu, tu na území druhého, nátlakem si vynucují rezoluce mezinárodních institucí.“ [celá zpráva]