Právě takového jej viděla ještě živého pětadvacetiletá aristokratka, přímý potomek spisovatele Pierra Corneille, robustní slečna Charlotta Cordayová ďArmont. Navštívila jej 13. července 1793 s úmyslem ho zabít. Z celé duše nenáviděla ty, kteří zrušili privilegia feudálního zřízení. A Marat (1743-1793) k nim patřil.

Proto ukrývala pod hedvábným fiží bílé blůzky dýku s ebenovou rukojetí. To, co se poté odehrálo, vstoupilo do dějin Francouzské revoluce jako odstrašující případ krvavého románu, o němž bylo napsáno nesčetně knih a složeno mnoho písní. Vražda J. P. Marata, zvaného Přítel lidu, pak urychlila nejen politické spory, ale zároveň velkou měrou přispěla k zavedení teroru, kdy „revoluce pozřela své děti“.

Také ale napomohla růstu opravdového Maratova kultu. Slavný řečník v klubu kordelierů (klub, politická strana, hlásící se k demokracii) Georges Jacques Danton po vraždě prohlásil, že „Maratova smrt byla důležitější než jeho život“. Nebyla to pravda. Slečna Cordayová totiž probodla muže tak nemocného, že trávil celé dny ve vaně, aby ve vodě mírnil bolesti. Trpěl ekzémem, tehdy neléčitelným, a navíc podle historiků fobickou neurózou, která zvyšovala jeho obavy o budoucnost revoluce až k hysterii.

Jean Paul Marat při jednom ze svých proslovů se ohrožuje pistolí.

Jean Paul Marat při jednom ze svých proslovů se ohrožuje pistolí.

FOTO: fotobanka Profimedia

Byl chorobou tak zohavený, že si malíř J. L. David později povzdechl: „Nebylo jej možné malovat podle skutečnosti. Na tři čtvrtiny jeho těla byl hrozný pohled. Samý strup a krvavá rána.“ Přesto to byl muž, který stál v popředí politického života Francie, a patřil k nejradikálnějším demokratům.

V životě to lehké neměl. Jeho otec, živící se textilním návrhářstvím a také léčitelstvím, pocházel ze Sardinie. Žil v Neuchtelu a provázela jej stálá starost o sedm dětí. Jean Paul byl druhorozený, nadaný pro přírodní vědy i literaturu, citlivý, přímý, pilný, ale tělesně velmi slabý. Navíc se v řeči zakoktával. I proto byl později lepší pamfletista než řečník. Studoval na gymnáziu v Neuchtelu, a oblíbený mezi spolužáky nebyl.

Ve dnech volna bylo prý jejich oblíbenou otázkou: „Jak se dnes budeme bavit? Půjdeme na hřiště, nebo půjdeme spráskat Marata?“ Velmi jej podcenili. Marat toužil vyniknout a hodlal se proslavit. Jak sám říkal, „toužil po slávě“. Vystudoval lékařství v Paříži a v roce 1765 se také jako lékař začal živit. Odjel do Anglie a tam žil celých pět let. Cítil se světoobčanem, mužem, jenž má vlast všude a zároveň nikde. Psal své první spisy (Okovy otroctví, O člověku atd.).

Maratova skutečná tvář.

Maratova skutečná tvář

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1776 se vrátil do Paříže. A stal se úspěšným. Vyléčil jistou urozenou dámu, markýzu de Laubespine, která trpěla plicní chorobou a podle ostatních lékařů měla zemřít. Marat ji úplně uzdravil a stal se jejím milencem. O jeho skvělé léčbě se psalo i v novinách. Díky markýze byl Marat jmenován v červnu 1777 lékařem tělesné stráže hraběte ďArtois, bratra Ludvíka XVI. Jeho klientela stále vzrůstala. Byl velmi dobrý lékař a napsal několik studií o očích. Zajímal se i o fyziku. A také prodával masti a léky.

Zlomovým se pro něj stal rok 1789. Tehdy vstoupil do politiky a od září začal vydávat slavný list ĽAmi du peuple (Přítel lidu). Vydával jej sám a většinu článků psal také sám. Bylo mu šestačtyřicet. Na revolucionáře té doby byl už trochu starý. Například Dantonovi bylo třicet, Robespierrovi jednatřicet, Saint-Justovi dokonce dvaadvacet let. Průměrný věk revolucionářů byl sedmatřicet. Přesto se Marat usilovně pustil do práce. A byl úspěšný.

Jako zástupce kordeliérů ve svých novinách pranýřoval vše, co považoval za zradu revoluce. Požadoval zrušení království a popravy aristokratů a zrádců. Ludvíka XVI. viděl jako „tlusťocha, hloupého jako špalek“. Prohlásil, že nepřátele revoluce je třeba pověsit nebo upálit. A také: „Pět až šest set sražených hlav, ode dne, kdy padla Bastila, by nám zajistilo navždy klid, svobodu a štěstí.“ Nebyl to sadismus, pouze snaha, aby revoluce zvítězila.

Robespierrovi ještě před popravou roztříštila čelist kulka.

Robespierrovi ještě před popravou roztříštila čelist kulka.

FOTO: fotobanka Profimedia

Marat napsal také brožuru Konstituce neboli návrh Prohlášení lidských a občanských práv. Bylo to pozoruhodné dílo. Mimo jiné v něm zaznělo: „Společnost je povinna svým členům, kteří nemají žádný majetek a jejich práce jim nestačí, aby kryla jejich potřeby, poskytnout živobytí, aby měli co jíst, čím se oblékat a mohli řádně bydlet, pečovat o ně, jsou-li nemocní a staří, a poskytnout jim prostředky na výchovu dětí.“

Vedle toho navrhoval Marat ve svém listě zřízení tří inkvizitorů, zřízení kolegia dozorců a zřízení kolegia udavačů. Ti všichni měli pracovat pro blaho Francouzské revoluce. Marat se stal pro lid idolem a fetišem, ale také „nenáviděným žabákem“. Ve svém listě tiskl všechny stížnosti občanů, a všem také věřil. Někdy naivně. Proto se také občas dopouštěl omylů. Např. napadl dobrého vlastence pana de La Salle, poněvadž si ho spletl s markýzem de Sade. Poznal ale svůj omyl a omluvil se.

Marat byl zběsilý, rozvášněný, ale zřejmě i strhující. Některé články v novinách byly tak emotivní a krvelačné, že jeho lékař pan Bouridier po jejich přečtení spěchal do ulice Cordeliérů pustit svému pacientu žilou. Někdy byly Maratovy názory vskutku kuriózní. Tak např. v říjnu 1791 navrhoval, aby se kolem Národního shromáždění nosila čas od času nějaká ta hlava nabodnutá na píku, případně že by revolucionáři mohli vtrhnout rovnou do Národního shromáždění a vybírat adepty na nabodené hlavy.

Jindy vybízel, aby lid nosil v kapsách oblázky či větší kameny, a tak byl schopen ihned kamenovat případné provinilé nepřátele revoluce. I přesto jej davy obdivovaly. Zjevem to nebylo. Na Marata byl několikrát vydán za jeho výroky zatykač, a tak se často ukrýval. Spával u přátel a po různých sklepeních. Proto byl i na štíru s hygienou. Jeho přítel Gui -raut o tom napsal: „Bylo by ho třeba vidět, jak je štván z úkrytu do úkrytu, často ve vlhkých místech, kde neměl na čem spát. Přikryl se obyčejným modrým kabátem a hlavu si ovázal kapesníkem, téměř vždy namočeným do octa.“

Portrét J. L. Davida byl k Maratovi milosrdný.

Portrét J. L. Davida byl k Maratovi milosrdný.

FOTO: fotobanka Profimedia

Přesto nepřestával psát. Neustále jej bolela hlava - proto si dával na čelo mokrý kapesník. Býval stále unavený, trpěl depresemi a bolestmi očí. Přes jeho zubožený vzhled o něm prohlašovali, že je „prorok, který má své věrné a své zbožňovatele“. V roce 1792 byl zvolen do Národního konventu, kde patřil k extrémní levici, k tzv. hoře. Právě on se zasloužil o četné popravy girondistů, kteří jej nenáviděli, protože „ztělesňoval ošklivost lůzy“.

V té době už nežil sám. Bydlela s ním Simonne Evrardová, o jedenadvacet let mladší družka, hnědooká a hnědovlasá. Soužití s Maratem bylo šťastné, prý „si na něj nikdy nemohla naříkat, neboť byl ve svém jádru laskavost a dobrota sama“. Od počátku roku 1793 se Marat postupně měnil. Čím víc stoupal teror v jeho okolí, tím byl umírněnější. A také čím dál tím víc nemocný. Migréna se zhoršovala, ekzém mu zkrabatil pokožku na půlce těla. Musel se celé dny máčet ve vodě. Přestal vycházet a už pouze psal.

A pak přišla slečna Cordayová. S dlouhými světle kaštanovými vlasy a modrýma očima. Na svůj čin se pečlivě připravovala. Aristokratka, která sympatizovala s girondisty a vytýkala jim, že jsou příliš mírní. Bydlela v Caen a 11. července 1793 odtud odjela do Paříže s cílem zabít Marata. Před odjezdem rozdala všechny své knihy až na tenký svazeček Plutarcha, který si vzala s sebou. Původně chtěla Přítele lidu probodnout v Konventu, ale on už tam nedocházel. A tak jej 13. července navštívila doma v ulici Cordeliérů.

Byla u jeho dveří celkem třikrát. Dvakrát ji Simonne Evrardová odbyla s tím, že Marat je nemocen. Potřetí v osm večer konečně dívku vpustila dovnitř. Cordayová tvrdila, že má nějaké zprávy o piklech girondistů. Předala dokonce Evrardové dva dopisy pro Marata. Poté, co vstoupila do obývacího pokoje, kde Marat ve vaně psal, zavřela Evrardová za Charlottou dveře.

Charlotta Cordayová byla pohledná.

Charlotta Cordayová byla pohledná.

FOTO: fotobanka Profimedia

Později tvrdila, že Cordayová rozmlouvala s Přítelem lidu asi čtvrt hodiny. Simonne byla dívka podezřívavá, a tak několikrát pod drobnými záminkami vstoupila do pokoje. Charlotta zatím vyprávěla o girondistech a Marat si pečlivě zapisoval. V jednom okamžiku, kdy Marat upřeně hleděl na papír, se k němu Charlotta vrhla, vytáhla nůž zpod fiží a vrazila jej Maratovi přímo do srdce. Stačil prý ještě zvolat: „To mně, milá přítelkyně, to mně?“ Poté zemřel. Cordayová netušila, že zabila muže, který by podle lékařů přežil sotva dva měsíce.

Svým způsobem mu ulehčila bolestivé umírání. A možná mu ušetřila i takový konec, jaký čekal na Robespierra, kterému před popravou ještě roztříštili kulkou celou spodní čelist. Cordayová byla po vraždě zadržena. U revolučního tribunálu později prohlásila: „Prokázala jsem Francii takovou službu, jako kdybych skolila tygra, který uprchl ze sibiřských pralesů, aby se v našich končinách nachlemtal lidské krve.“ Charlotta Cordayová byla popravena 17. července 1793.

Kat Karel Jindřich Sanson vzpomínal, že byla v den popravy klidná a odvážná. Když jeli na káře na místo popravy na náměstí Réunion, zeptal se jí: „Shledáváte cestu velmi dlouhou, že ano?“ Odpověděla beze stopy rozrušení: „Stále máme jistotu, že dojedeme.“ Po gilotinování jeden z pacholků popadl hlavu mrtvé a zpolíčkoval ji. Sansona to rozzuřilo. Pacholek dostal veřejnou důtku.

A památka Marata? Po jeho smrti dostaly vesnice, náměstí, čtvrti i jednotlivci jeho jméno. Např. Montmartre se na čas, než se změnily poměry, nazýval Montmarat. To by Přítele lidu nikdy nenapadlo.