Zádušní mši zahájil papežský nuncius Giovanni Coppa čtením z dopisu papeže Benedikta XVI:
Se zármutkem jsem se dozvěděl o smrti bývalého prezidenta Václava Havla. V této chvíli národního smutku chci vyjádřit upřímnou soustrast. Připojuji se k těm, kdo se shromáždili v katedrále svatého Víta ke slavnostnímu pohřebnímu obřadu, aby svěřili duši zesnulého nekonečnému milosrdenství našeho nebeského Otce. Pamatuji si, jak odvážně pan Havel bránil lidská práva v dobách, kdy byla lidu ve vaší zemi systematicky odpírána, a vzdávám poctu jeho vizionářskému vedení při vytváření nového demokratického zřízení po pádu předchozího režimu. Vzdávám díky Bohu za svobodu, které se nyní lidé v České republice těší. Jako zástavu duchovní síly a útěchy uděluji z celého srdce apoštolské požehnání všem, kdo truchlí v naději na vzkříšení k novému životu.
Čtení z knihy Jób (19,1.23–27a) přednesl herec Josef Abrhám:
Job se ujal slova a řekl: „Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vyryta do mědi, železným rydlem do olova, navěky vtesána do kamene. Ale já vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím.“
Žalm (Žl 27(26))

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?

Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím:

Abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám,smiluj se nade mnou, vyslyš mě!Hospodine, hledám tvou tvář, neskrývej svou tvář přede mnou.

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Čtení z evangelia (Jan 6,37–40) přednesl jáhen:
„Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“

V pražské katedrále sv. Víta na Pražském hradě slouží zádušní mši pražský arcibiskup Dominik Duka (druhý zprava).

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Kázání hlavního celebranta, primase českého Dominika Duky:

Vážená zarmoucená rodino,

vážený pane prezidente,

truchlící země,

Vaše Excelence a

všichni smuteční hosté, zde i u rozhlasových a televizních přijímačů.

Kde přejde smrt a přikáže člověku umlknout, ozvou se silně jeho výroky. A stejně tak, když někdo odchází, vyvstanou nám jasně okamžiky společně prožité. Obojí dostává nový význam. Jasně mi zní, Václave, Tvá slova pronesená na uvítanou papeži Janu Pavlu II.: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Celý Tvůj životní příběh byl zázrak. Proti veškerému očekávání se splnily snad všechny Tvé sny: pád neživotného Husákova režimu chráněného sovětskou armádou, obnova samostatnosti a demokracie. Jenže ony to nebyly sny, byly to Tvé nejvnitřnější tužby.

Když teď slyším Tvá slova: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, je mi jasné, že jsi nebyl agnostik, jak se to někdy zdálo a mnohým se to bude zdát i dál. Pravda a láska byly onou tužbou Tvého srdce. Ty jsi v ně uvěřil a proti všemu, co Tě historicky obklopovalo, jsi jim důvěřoval. To Ti dávalo odvahu i důvěru v budoucnost. Ve Tvém nejvnitřnějším přesvědčení je celé tajemství Tvé statečnosti a vytrvalosti. A v tom vidím to nejcennější, co jsi pro nás udělal. Ve zmalátnělém národu jsi vzbudil naději a tím ho i sjednotil. Není náhodné, ale zákonitě přirozené, že v posledních dnech svého života jsi mluvil o tom, že se nemusíme bát ani příštího roku ani krize, budeme-li jednotni.

Prožili jsme spolu řadu chvil a některé se mi teď a tady silně připomínají. Ve vězení jsme hrávali šachy. Bylo Tvým skvělým nápadem použít tuto povolenou zábavu jako vhodnou chvíli pro to, abych odsloužil mši svatou. Tys možná trochu myslel i na šachovnici mezi námi. Ty nyní už nemyslíš na velkou šachovnici světa a já sloužím zde mši a jsem Ti vděčný za vězeňské chvíle tehdy a za svobodu teď.

Jasně Tě vidím, jak sem vstupuješ po svém zvolení prezidentem Československé republiky na Te Deum a jak Tě vítá kardinál Tomášek, stařec v tu chvíli dojatý k slzám, neboť se dočkal svobody, na kterou čekal jako kdysi Simeon na spásu.

Ve svobodě sloužím tuto mši svatou. A další obraz se váže ke mši a zároveň k tomuto místu. Mše sv. 25. listopadu 1989 při velkolepém poděkování za svatořečení sv. Anežky Přemyslovny a zároveň za zázračný dar svobody. Nikdy od té doby se nestalo, že by katedrála nepojala zástupy, které se shromáždily – až dnes. Tehdy jsi byl zdraven jako jeden z nás, jako vítěz a uznaná hlava národa. Dnes jsi provázen do paměti národa jako prezident obroditel/sjednotitel.

Ke zdánlivým náhodám, které jsi dovedl tak bystře postřehnout jako smysluplná znamení, patří také to, že jsi sem tehdy vstoupil pod ochranou svaté Přemyslovny a dnes odtud vyjdeš v roce, který nese její jméno. Není také jen tak náhodou, že už zcela vyčerpaný jsi nás oslovil dvěma větami, které jsi nám poslal sem do katedrály k letošnímu 17. listopadu. Jako by to byl Tvůj odkaz: „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.“

Nemohu za nikoho mluvit, ale sám za sebe Ti chci přede všemi říct, že s Boží pomocí a její ochranou uchovám naše přátelství a budu dál hájit hodnoty, na nichž je založeno: pravdu, lásku, úctu ke každému člověku především.

Kéž Tě - laskavého a do krajnosti solidárního s každým, kdo trpí bezpráví – svatá Anežka doprovodí tam, kde v království Pravdy a Lásky panuje Ten, který JE - jak jsi řekl při našem posledním setkání. A o němž jsi v posledních týdnech vezdejšího života mluvil jako o pravém Bohu.

Nás ať chrání před lží a nenávistí a vede dějinami po cestách pokoje.

Přímluvy četli dva lektoři na střídačku v češtině a slovenštině:
1. Modleme se za naši zem, kterou prezident Havel miloval a statečně se jí zastal: Kéž je státem spravedlivým a pokojným.
2. Modlime sa za cirkvi a světové náboženstvá: Nech v duchu vzájomnej úcty dokážu pravdivo odpovedať ľudstvu i každému jednotlivcovi na otázky o zmysle a konečnom cieli bytia.
3. Modleme se za národy žijící pod jařmem nesvobody a totalitních systémů: Kéž pociťují naši solidaritu, zachovají si svobodu ducha a jejich naděje ve spravedlnost se naplní.
4. Modlime sa za literátov a mysliteľov: Nech dokážu správne rozpoznávať znamenia doby a sú statočnými služobníkmi pravdy a spravodlivosti.
5. Modleme se za toto shromáždění a za všechny občany našeho státu: Kéž si nepřestáváme vážit daru svobody a nejsme lhostejní k správě věcí veřejných.
6. Modlime sa za tých, ktorí sú v ťažkostiach alebo sa trápia na tele či na duchu: Nech nadchádzajúce dni prežijú v dôstojných podmienkach prijatia a pocitu domova.
7. Modleme se za rodinu, blízké a přátele našeho zemřelého: Kéž milosrdný Bůh setře jejich slzy a vloží jim do srdce novou radost.
8. Prosíme za zomrelého pána prezidenta Václava Havla: Nech Pán odmení jeho celoživotnú službu pravde a láske, odpustí mu hriechy a prijme ho naveky do svojho otcovského náručia.
Bože, se smutkem, ale i s nadějí ti předkládáme tyto naše prosby a věříme, že s otcovskou láskou vyslyšíš to, oč jsme tě prosili.

Po obřadu slavení eucharistie následovaly smuteční projevy, které v Chrámu svatého Víta přednesli postupně prezident Václav Klaus, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a Madeleine Albrightová.

Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání, přesto jsme někdy dokázali, aby jejich dílo bylo zploštěno a znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká, ale to už je jen na nás, řekl mimo jiné Klaus.

Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání, přesto jsme někdy dokázali, aby jejich dílo bylo zploštěno a znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká, ale to už je jen na nás, řekl mimo jiné Klaus.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Prezident Václav Klaus:

Vážený pane arcibiskupe, vážená paní Havlová, vážení vzácní hosté z domova i z daleké ciziny,

dovolte mi jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold.

Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem. Připadá mi, že za těch pět dní, které uplynuly od jeho smrti, o něm už bylo řečeno a napsáno snad všechno. Pokoušet se nalézt něco nového a originálního, něco, na co ostatní zapomněli, je asi marné.

Často přitom zaznívalo slovo „odešel“, což mnohým z nás zcela automaticky připomnělo poslední divadelní hru a film Václava Havla „Odcházení“.

S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak – i díky důslednosti jeho celoživotních postojů –neodchází. Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, resp. co by s Václavem Havlem odejít nemělo.

Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.

Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země.

Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít.

Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši.

Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.

Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.

Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.

Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.

Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem. Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo.

Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.

Věděl, že pravda má i zúžený smysl, chápeme-li ji sebestředně, pak je příčinou sváru, proto k pravdě patří i láska, která nás vede k poslouchání jiných a pokoře. To je pravý smysl hesla, řekl Schwarzenberg.

Věděl, že pravda má i zúžený smysl, chápeme-li ji sebestředně, pak je příčinou sváru, proto k pravdě patří i láska, která nás vede k poslouchání jiných a pokoře. To je pravý smysl hesla, řekl Schwarzenberg.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ministr Karel Schwarzenberg:

Vážená a milá paní Dášo, vážení Havlovi, vážený pane prezidente, vaše královské výsosti, vaše eminence, otče arcibiskupe, vaše excelence, všichni, kteří jste se přišli rozloučit s Václavem Havlem,

promiňte, že teď nebudu mluvit o činech a zásluhách Václava Havla. To činili v posledních dnech, počínaje prezidentem republiky, povolanější, než jsem já. Přesto bych ale chtěl zde připomenout jeho nesčetné přátele. Tento prastarý chrám je plný tisíců lidí, přesto mi tu mnozí chybí. Nejen ti, kteří již předešli Václava Havla, nýbrž také ti, o kterých žádný protokol neví. Ti občané, kteří ho podpořili jak v dobách minulého režimu, tak ti, kteří ho podpořili v jeho snažení v následných letech svobody.

Studenti, kteří byli páteří Občanského fóra, sloužili přes noc, a aniž by očekávali dík, vrátili se ke svému studiu. Občané v Brně, Plzni, Ostravě či Českých Budějovicích, kteří mu důvěřovali a vybudovali demokracii v naší zemi. Chybí mi zde také, neboť on byl náš československý prezident, přátele z Košic, Bratislavy, Dunajské Stredy, Žiliny. Ti, kteří se k němu hlásili v době, kdy byl pomlouvám, kdy nebyl prezidentem, ale byl nadále mužem, který nás aspoň přiměl o našich slabostech, o neřádu v naší zemi, přemýšlet.

Za ta slova a písma, jimiž nás čas od času donutil k přemýšlení, děkujeme. Dnes snad už pozdě, ale přece. Ti, kteří pracovali pro Václava Havla, ho mezi sebou nazývali náčelníkem a bylo to samozřejmé, že takto o něm též mluví například rockeři v Trutnově. Náčelníkem byl z podstaty a nepotřeboval na to být prezidentem, či vykonávat nějakou jinou funkci, stačilo, aby byl přítomen.

Václav Havel jest nyní na pravdě boží; co tento výraz znamená? Ve staré češtině pod výrazem pravda se nechápala jenom výpověď o skutečném stavu věci, v níž pravda byla spravedlnost a právo s velkým P. V tomto smyslu také bylo husitské heslo Pravda boží vítězí. Václav Havel ovšem věděl, že slovo pravda má i značně zúžený smysl. Věděl také, že když chápeme pravdu sebestředně, pouze jako svou pravdu, tak je to příčina sváru a nesnášenlivosti, proto jeho heslo bylo pravda a láska, neboť pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás též vede k pokoře, čímž Václav Havel předčil nás všechny. To je hluboký smysl hesla Pravda a láska, kterému se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali, přesto je to podstata lidského boje. My všichni víme, že tento boj bude trvat po celou existenci lidstva. My víme, že ten boj o lásku a pravdu nesmíme nikdy vzdát.

Já vím, že my, kteří jsme měli tu čest a radost s Václavem Havlem spolupracovat na Hradě či jinde, všichni ti přátelé, kteří dneska nemají možnost zde být, neustanou v tomto boji. Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku a jejich vítězství budeme nadále bojovat, neustaneme. Můžete se na nás spolehnout.
Děkuji


Málokdo byl více Čech než Václav Havel, ale hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem, uvedla ve svém projevu Madelaine Albrightová.

Málokdo byl více Čech než Václav Havel, ale hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem, uvedla ve svém projevu Madelaine Albrightová.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová:

Vážný pane prezidente, vážený pane předsedo vlády, vážení hosté z celého světa, milá Dášo, rodino a přátelé Václava Havla,

je pro mě ctí, že se zde mohu společně s vámi a s paní ministryní Clintonovou a s panem prezidentem Clintonem rozloučit s jedinečným člověkem.

Jako vězeň konfrontoval své věznitele pravdou, protože kolaboraci považoval za odpornou a naději za mocnější než jakoukoli zeď. Jako prezident vdechl nový život nejen této republice, ale také hluboce zakořeněným tradicím humanismu Komenského a Masaryka. Jako světoobčan vnášel světlo do míst nejhlubší temnoty a vytrvale nám připomínal, čím jsme si navzájem povinovaní.

V uplynulých dvaceti letech byl jedním z nejvíce respektovaných mužů této planety. Avšak nikdy nebyl uspokojen, že vykonal vše, co mohl vykonat, a že se stal vším, čím se mohl stát.

Ti, kteří si o něm mysleli, že je naivní, se snad ani nemohli více mýlit. Václav Havel si byl plně vědom lidské slabosti, ale my si jej budeme pamatovat pro jeho odhodlanost nepřijmout ji jako trvalý stav bytí. Svědomí vnímal jako lidský orgán, který je třeba pravidelně vyživovat a posilovat tím, že je vystavován nepřízni počasí.

Svobody si cenil nikoli jako cíle o sobě samém, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí. Málokdo byl více Čech než Václav Havel, avšak jeho důvtip a laskavost, moudrost a hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem. Měla jsem tu čest těšit se z jeho přátelství. Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme.

Po projevech státníků zazněly první tři sloky Svatováclavského chorálu:

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého ducha!

Kriste, eleison.

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!

Kriste, eleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!

Kriste, eleison

Biskup Václav Malý v závěrečném projevu:

Biskup Václav Malý ocenil na svém příteli, zesnulém bývalém prezidentovi Václavu Havlovi jeho statečnost a neustálý zájem o pronásledované po celém světě. Havel se podle Malého neuzavřel do sebe a snažil se do poslední chvíle vnímat, co se okolo něj děje.

Ocenil především Havlovu odvahu, se kterou nesl svůj životní kříž. Podle něj se prezident musel ve svém životě vyrovnat nejen s nemocí, ale i se slávou. Lidé si do něj projektovali naděje, ale i zklamání, což mu dávali dosti najevo. Vzpomeňme na druhou volbu prezidenta," poznamenal malý. V těžkých okamžicích nemoci se Havel  podle Malého dokázal podívat smrti do očí, dokázal také vyjádřit solidaritu s pronásledovanými. "I v období, kdy byl v čele naší společnosti, si nechával otevřené okénko k pravdě. Neuzavřel se do koloběhu kompromisu, manipulace, neupřímnosti," uvedl biskup.
Kompletní text projevu bude k dispozici později.
Jako poslední vedl smuteční promluvu opět biskup Václav Malý:

S vírou jsme se za našeho bratra Václava pomodlili a nyní se s ním loučíme. Jsme smutní a pláčeme, ale ne jako ti, kdo nemají naději. Neboť naší nadějí je Kristus, který je uprostřed nás. V jeho jménu jsme se shromáždili kolem našeho zemřelého bratra. Věříme, že nás Kristus jednou shromáždí také ve svém království, kde už nebude rozloučení. A v této víře ať je naše útěcha.

Pane, dobrý Bože, který miluješ život, děkujeme ti za našeho prezidenta Václava Havla. Děkujeme ti za jeho naději, víru v pravdu a lásku, odvahu chránit nejhlubší lidské hodnoty. Děkujeme ti za radost z přátelství, kterou nám mnohým dával zakusit. Děkujeme ti za všechno, co udělal pro naši zemi, kulturu a divadlo, ale i mír ve světě. Děkujeme ti za jeho úsilí, pevnost i radost ze života. Děkujeme ti, že jsi nám také skrze něj daroval možnost vybudovat svobodnou zemi. Bože, děkujeme ti za dar jeho života! Otče milosrdenství, Bože veškeré útěchy, shlédni na naši bolest a na náš pláč a vlij nám naději, že ty máš moc vysvobodit ze smrti a dovést do království světla a života. Skrze Krista, našeho Pána, který s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.

Amen.