K setkání s tímto v moderní době neobvyklým fenoménem došlo v tradiční pivnici v Düsseldorfu. A bylo to zvláštní. Vandrující mládenci totiž v duchu minulosti nosí tradiční oděv s kloboukem, a tak poté, co dva z nich přistoupili ke stolu, nastala trapná chvilka, kdy skupina zahraničních novinářů zírala na průvodce a čekala na vysvětlení.

To přišlo až za chvíli, protože i jinak naprosto bezchybného průvodce tato situace evidentně zaskočila. Později vysvětlil, že tovaryše už hodně dlouho neviděl, a tak byl sám překvapený. Dva mladíci, kterým bylo okolo 20 let, se nejprve netvářili moc sdílně, jako by se ani nechtěli podělit o svůj dobrovolně zvolený úděl, ale nakonec se z nich přece jenom podařilo vypáčit křestní jména a pár informací.

Domů nesmí

Rakušan Max, který pochází z jedné vesničky u Vídně, vyprávěl, že navazují na 900 let starou tradici, kdy se po vyučení vydávají do světa. Nemusejí nutně neustále cestovat, můžou klidně zůstat celou dobu na jednom místě, jen se nesmějí přiblížit na méně než 60 kilometrů ke svému domovu. A to ani o Vánocích nebo v jiné svátky.

A aby to neměli tak jednoduché, na cestu se vydávají bez peněz – žijí totiž jen z toho, co jim lidé darují, nebo z toho, co si vydělají prací. Cestování je má totiž kromě poznání světa především zdokonalit v práci. Max a jeho společník Robin, který pochází z německé Fuldy, jsou oba tesaři, a tvrdí, že s hledáním práce problémy během cesty nemají.

Nouzi nemají ale ani o dary, v pivnici je lidé rádi pohostili u svých stolů a na účet podniku jim pár dvoudecek místního altbieru rádi dali i číšníci. Jeden z nich dokonce razantně zastavil focení před hospodou a svolil k němu až v momentě, kdy Maxovi a Robinovi vrazil do rukou sklenici s pivem.

„Normálně takhle nepřispívám, ale tady musím udělat výjimku, protože jsem něco podobného neviděl tak deset let,“ okomentoval setkání s tovaryši náš průvodce Dirk a dal budoucím řemeslníkům pětieurovku.

Mají velké plány

Na začátku dubna, kdy se mládenci zastavili v Düsseldorfu, za sebou oba měli něco přes půl roku ze své cesty. Zatímco Robin putoval především po Německu, Max byl až v Jihoafrické republice. Oba měli velké plány a výčet zemí, které by rádi navštívili, by se sem nevešel, ale ne všichni jsou z jejich volby tak nadšení.

„Rodičům vadí, že nejsem doma. Táta by byl radši, kdybych mu pomáhal ve firmě,“ svěřil se velmi dobrou angličtinou Max.

Do rodinného podniku se hodlá zapojit až po návratu domů, není to ale definitivní volba. Trochu nesměle totiž dodal, že by si možná založil i vlastní firmu. Stejně uvažuje i Robin, který stejně jako Max bude skládat po návratu závěrečnou zkoušku. Ať už se rozhodnou jakkoli, v jednom se oba shodnou – vzhledem k tomu, jak jsou ceněni kvalitní řemeslníci, o práci mít nouzi rozhodně nebudou.