Jste zřejmě první česká básnířka-olympionička. Ale ani takové velké akce, jako byl londýnský festival, nehnou s tím, že básně jsou exkluzivní zálibou s neznatelným ohlasem. Jste s tím smířená?

Nejdříve bych upřesnila, že londýnský festival v rámci olympiády byl nesoutěžní, tudíž jsem olympionička spíše potenciální; kdyby si organizátoři opravdu vymysleli básnické soutěže jako ve starém Řecku, tak by mě do Londýna rozhodně nedostali.

Ale k otázce samé: ta má podle mě dvě části. Zaprvé počet čtenářů poezie, který je, jak známo, nízký, a pak její ohlas. Já sama, na rozdíl třeba od prózy, čtu básnické sbírky opakovaně, v některých obdobích jimi téměř žiji – a stalo se mi na jedné akci, že za mnou přišel muž, aby mi poděkoval za mou první sbírku básní se slovy: „Ani nevíte a nedokážete si představit, co pro mě ta knížka znamenala a pořád znamená.“ Čili, co to je ohlas? Že velké množství lidí půjde na film, z něhož jim utkví nic nebo jen málo, anebo že si někdo nese verše či básně měsíce a roky s sebou? Kdybych si měla pro jakékoli své dílo z těch dvou možností vybrat, zvolím tu druhou. Což ovšem není namířeno proti komediím a lehčím žánrům, jen proti tupému, nenápaditému a komerčně úspěšnému mainstreamu.

Vámi zmíněný stav výlučnosti poezie je nepřirozený a má mnoho příčin, kterými se tady nemůžu zabývat a asi je ani sama nedohlédám. Ale určitě v něm hraje roli charakter současné hudby. Kapely a písničkáři v lecčems přebrali poezii její způsob vyjádření. Neplatí to jistě paušálně, ale vemte si existenci takových kapel, jako jsou Psí vojáci, nebo obrovský úspěch, jaký měl kdysi Vladimír Mišík se zhudebněným Kainarem. Vždyť přece poezie byla dlouho zpívaná – texty takové Sapfó byly určeny jen ke zpěvu.

No, a aby to celé nebyla z mé strany jen akademická debata, tak můžu říct – a jste vlastně první, komu to oficiálně sděluji, že s Monikou Načevou, což je zpěvačka odvážná a zcela mimořádná, jsme připravily album z mých textů, často ovšem předělaných, které má být hotovo do Vánoc.

Jak jste se potkaly? Našla si vás?

Ne, to se stalo náhodou na pražském Festivalu spisovatelů. Tam jsme se poprvé potkaly a rázem bylo jasné, že je mezi námi ohromná blízkost, hned jsme se spřátelily.

Sama jste dřív o tom, že by se vaše básně proměnily v písně, neuvažovala?

Myslím, že už v Olomouci na gymnáziu se mě ptal kdosi z nějaké zrovna vzniklé skupiny, jestli pro ně nechci psát texty, a já hned řekla: Ne, to by nešlo, to já neumím. Takže přímo psát texty ne. Ale co se týče proměny mých básní, jak jste to hezky nazval, to už je trochu složitější. Cítila jsem, že v nich jsou slogany, silné mantry, samozřejmě ne všude, občas se to někde rýmuje, je to rytmické – Justin Lavash, se kterým Monika album nahrává, mi řekl, že ty texty mají skvělý rytmus, čímž mě nezměrně potěšil. Takže, že je tady řekněme potenciál, jsem věděla, ale sama bych asi nic ani nikoho nevyhledávala.

Od básní přecházíte k próze, k povídkám a velmi jste mne překvapila a potěšila svou nejmladší knížkou s hravým názvem Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Pro mne je to břitká reportáž a zároveň román, i když nečítá ani osmdesát stran. Je to tak, že vám k tomu, co chcete sdělit, verše přestaly stačit?

Pravdou je, že první dvě knihy povídek byly takové výrony příběhů a situací – prostě se naráz přede mnou ukázaly určité momenty, kde se věci v životě lomí, i když na první pohled se může zdát, že se zas až tolik neděje. Troufám si tvrdit, že i když se to někdy stane v rámci relativně úsporného děje, tak na konci každé z povídek je vlastně všechno jinak, než bylo na začátku. Pravdou taky je, že jsem si v próze dlouho nevěřila, že bych ji vůbec uměla psát, ale pak to najednou šlo, což byl zlom, který by asi sám o sobě vydal na povídku.

S poslední knihou se to ale má ještě jinak, vznikla neplánovaně a úplně situačně, z konkrétní cesty po Spojených státech. V tom může působit jako reportáž, ale ve skutečnosti to žádná reportáž není, vůbec jsem nechtěla psát o tom, co bylo, jak se to odehrálo. Ani žádné zápisky jsem si nedělala. Ne, byla jsem úplně zaměstnaná tím, jak svou poetry reading tour vůbec zvládnout a jak zároveň ukočírovat to, co se děje doma. Přitom jsem byla zasažená tím jiným americkým bytím, i když jsem za mořem nebyla poprvé, a navíc během cesty umřel člověk mně velmi blízký. Z toho střetu nebo spíš střetů to vlastně celé vzešlo. A naráz, až po návratu, mi došlo, co to tady je přede mnou, že žánr literární on the road mi nabízí obrovský prostor, kam můžu dostat spoustu věcí, o kterých jsem nevěděla, co s nimi. Samozřejmě zase v rámci té konstrukce básnířky putující po Novém světě, jelikož já sama za sebe bych si o Americe nedovolila napsat skoro nic.

Ten veselý název o evropských zakroužených thonetkách a pravoúhlých amerických židlích vysvětlujete v knížce jako zvláštní úkaz: jste dvě Češky v Sýkorově kavárně v Czech Village v Iowě – a jen vy dvě Evropanky sedíte na thonetkách. Všichni ostatní, místní, na svých rovných amerických židlích. To jste si určitě vymyslela.

To jsem si nevymyslela, tohle se fakt tak odehrálo! Naprosto neskutečný… Odehrát se to však mohlo zřejmě jen proto, že už jsem se v té metafoře pohybovala, napadla mě při mé první cestě do Států. To bylo v roce 1990, na dnes už asi legendární konferenci o české literatuře v New Yorku. Vím, že jsme tenkrát cestou zpátky šprýmovali, že kdyby to letadlo spadlo, kdoví, co by vůbec bylo dál s českou literaturou. Byl tam tehdy Magor, Placák, Škvorecký, Honza Pelc, Jáchym Topol, Oldřich Král, Vladimír Karfík, Saša Berková – výčet by byl dlouhý. Tehdy mi ten obraz poprvé naskočil, dokonce jsem napsala báseň, kde jsem tu metaforu rozvedla, ale nestála za moc, jak už to u básní à la thèse bývá. To srovnání jsem si ale přirozeně zapamatovala a teď, po dvaceti letech, ho použila – hned od začátku jsem věděla, že bude pro knihu jedno z ústředních.

Tak teď tu metaforu rozveďte. Co je pro vás Evropa a co Amerika?

Aniž bych chtěla z otázky uhýbat, musím zopakovat, že pohled v knize je velmi stylizovaný pohled básnířky. Samozřejmě je tam leccos, co bych mohla zmínit za sebe i na mikrofon: třeba pro mě moc nepochopitelné americké sebevědomí i vypjatou cílevědomost (na které přirozeně není nic špatného, ale my, kavárenští povaleči, máme ještě jiné sklony), dále obrovský pocit prostoru stejně jako novosti, nové šance, která nakonec troskotá na tom, že jsme všichni jenom lidi a máme jednu lidskou přirozenost.

Na druhou stranu já za sebe bych poukázala ještě na jiné rozměry celé věci, které se v knize neobjevují: snad každý delší hovor, který jsem za mořem vedla, se nějakým způsobem stočil ke zdravotnictví a k americkému healthcare system, který je prostě strašný, a intelektuálové, se kterými jsem se setkala, to nesli velmi bolestně. Podobně silný vjem jsem ale měla i z odlišnosti jednotlivých států – a to jsem vůbec nenavštívila západní pobřeží – každý má za sebou jinou historii, byl jinak kolonizován atp. To souvisí i s občanskou válkou, zase krajně podivná záležitost, stejně jako jejich federální a státní zákony. Ale to už se tam nevešlo, kniha by se mi rozpadla pod rukama, nemluvě o tom, že abych k tomu něco soudného řekla, musela bych to roky studovat.

Thonetku byste tedy za rovnou židli neměnila?

Dobrovolně bych své evropské bydlo za americké nevyměnila. Člověk má vědět, do jakého zeměpásu se narodil, co je to za místo, kam byl vržen, a do jakého jazyka. Protože z toho se nevymkneme, stejně si to neseme v sobě. Na druhou stranu mi vadí taková upachtěná zaprděnost, ignorování jiných pohledů na svět i způsobů života, se kterou se setkáme stejně tak tady jako za mořem, v Horní Dolní jako v Texasu.

Ovšem pokud ode mě chcete slyšet: stará dobrá Evropa, řeknu ano, prosím, ale podívejte se, kolik kataklyzmat z ní vzešlo. Jako by se v tom zakroužení thonetky odehrávaly nějaké procesy, které jinde nenastanou. Ale to už mě možná zavádí má vlastní metafora…