Článek
Přestože paní Jochová příběh nečetla, je pro ni něco takového naprosto nepřijatelné. „Literatura má vychovávat k nějakým ideálům. A pokud budeme dětem předkládat, že je normální, že má dítě dvě matky nebo dva otce, to mi normální nepřijde,“ říká obránkyně rodičovských práv.
Ten samý večer jsem pak jela na čtení na faru Církve československé husitské. Byly tam děti, jejich rodiče, nevidomý kluk se svou vodicí fenkou a jedno rozjívené štěně. Četlo se, pila fairtradeová káva, povídalo se. Jura a jeho dvě mámy všem přišli normální.
A tak jsem se sama sebe znovu ptala, jak jsem přišla na to, že rodina nemusí mít vždy klasické uspořádání máma – táta – děti. Došlo mi, že za to může literatura. Konkrétně knihy jedné lesby: Tove Janssonové, nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena, nobelovky za dětskou literaturu. Její sérii příběhů z muminího údolí jsem hltala a hltám dodnes. Mumini jsou sice rodina severských skřítků, ale jejich společenství je tak široké, že se do něj vejdou nejrůznější stvoření, která spolu sdílí všechno možné a především se snaží nepěstovat prázdný život plný nudy.
V dalším románu Tove Janssonové Kniha léta zase rodinu tvoří babička, otec a malá holčička. Někdy může být rodina bezdětný pár a jejich kytka. A žena a šest koček, to není rodina? Žijí přeci spolu, dělí se o dobré i zlé a mají se rády.
Když ale vezmeme v úvahu tzv. rozmnožovací argument, tedy že v rodině jde a priori o reprodukci, logicky stejně jako paní Jochová dostaneme strach, že civilizace zhyne na úbytě. Což se ale nejspíš stane, i když se budeme množit jako králíci a před zakládáním různorodých společenství na bázi pohody a lásky dáme přednost klasice.
Za sebe jsem ráda, že je dnešní svět pestré místo, v němž se dá žít různě. Vyšší moc už nemůže nařizovat, co je a co není normální. Žádný byrokrat nebo politruk nemůže Juru a jeho dvě mámy nastrkat do koncentráku nebo do psychiatrické léčebny jenom proto, že definice normálna je v jeho kompetenci.
