Já už v Teplicích nebydlím 14 roků a dostanu se tam jen velmi zřídka. Ale mám-li trochu popsat atmosféru na počátku 80. let, tak byla samozřejmě poznamenána systémovým balastem jako celá republika, ale bylo to ještě umocněno jednak katastrofálním ovzduším, kdy na náměstí svítil velký nápis INVERZE a mlha byla plná chemikálií, jednak maloměstem. Takovou hymnou toho pocitu by mohla být skladba Mňágy Valmez - "zkouším se prokopat ven", tenhle pocit asi moc neznají lidi v Praze nebo v Brně, ale na malém městě ho zažívají všichni, kdo se pokoušejí něco dělat, myslím, že to platí dodnes.

Já měl v podstatě štěstí, v sedmnácti jsem se dostal na Jazzové dny, pak jsem potkal Petra Růžičku a přes něho Jazzovou sekci a s tím byly spojeny i dodávky novinek, ovšem většinou alternativního rázu. Ty se šířily po hladových Teplicích jako pozitivní virus, a protože už předtím jsem hrál, ventiloval jsem všechny tyhle pocity do textů a do muziky. K tomu jsem ale potřeboval vlastní kapelu, a tak jsme založili FPB. Kolem té kapely se neustále pohybovalo patnáct, dvacet lidí a naším centrem se stal na několik let dům mého dědy v Dubí, kde jsme zkoušeli. V Teplicích ovšem fungovala ještě jiná "centra" - novosedlický Radar, hospoda Vyšehrad zvaná Věšák, hospoda U Ptáčků zvaná u Fóglů, přeci jen jsme žili v Sudetech.

Vyšehrad - centrum undergroundu

Z těchto center to byl především Vyšehrad, který by se dal označit za baštu klasického undergroundu, myslím tím napojení na okruh kolem Vokna, PPU, Bílého světla atd. Po pravdě řečeno zas tak moc jsme se nescházeli, ale čeho jsem si vždycky vážil, bylo, že máničky chodili (a chodí) na naše koncerty a že neměli předsudky. Potvrzovali mi tím jak svou toleranci, tak i naši záměrnou nevyhraněnost, dogmatičtí přívrženci čehokoli mi byli vždycky protivní.

FPB začali také "vychovávat" novou generaci hudebníků. Začaly vznikat další kapely, migrace byla veliká, v podstatě hrál každý s každým, to myslím také znají lidi z malých měst dodnes. FPB ale nebyla jen hudba, přiváděli jsme lidi k literatuře, k filmům, k divadlu, do galerií, začali jsme vydávat samizdatový občasník PAKO, vyšlo 10 čísel, opisovali jsme to v průklepech na stroji, organizovali jsme domácí výstavy, hráli divadlo, pořádali venkovní happeningy pod názvem Vuřty s poezií, byl to celý okruh lidí, třeba Svatava Antošová, Eda Vacek a další.

To všechno dohromady samozřejmě neušlo pozornosti zbytku republiky, a to jak té undergroundové, tak té policejní. Měli jsme úzké kontakty s Jazzovou sekcí, s Voknem i s mnoha lidmi z různých míst, samozřejmě i ze Slovenska (Albert Marenčin třeba), také s několika spisovateli (Ludvík Kundera aj.), postupně, jak se vytvářela nová scéna v celé republice, jsme se seznamovali s dalšími kapelami (Dybbuk, Psí Vojáci, Extempore, Dvouletá fáma atd.) a začaly i kontakty se zahraničím. FPB tajně vystoupili v Polsku na festivalu Jarocin, z Francie se ozývali patafyzici, v USA použili jednu naši písničku na LP kompilaci, totéž v Itálii, hráli nás několikrát na Svobodné Evropě i na Hlasu Ameriky.

My sami jsme ovšem sváděli kočkomyší souboj s policajty a s kulturním dozorem (tam obzvlášť vynikala postava pana Viktory, nesmírně bizarní). Abychom obešli ten maloměstský drobnohled, sehnali jsme falešné papíry z okresu Praha-východ, což mělo i další plus - seznámil jsem se s mnoha lidmi z Prahy, kteří nám pak pomáhali. Dostal jsem se dokonce díky tomu na konzervatoř, velmi paradoxně na obor textařsví, aniž bych v textech cokoli měnil. To už ale pomalu přicházelo oteplení (opět ale v podstatě pouze v Praze). Začaly se objevovat první články v Gramorevue a v Zemědělských novinách. Já mezitím přešel do Už jsme doma a těsně před revolucí jsme se poprvé dostali i do studia, a to díky Láďovi Kantorovi z C&K Vocalu.

V Teplicích vznikala různá hudba

Ten underground v Teplicích měl ale, jak jsem zmínil, i další centra, a tak třeba vznikly kapely jako Aku Aku, Radost a nakonec vlastně i Kabáti. Všechno to mělo svoje kořeny v jisté tradici, kterou v Teplicích pomáhal udržovat například také Karel Kryl, který tam měl maminku, a možná ještě předtím Pavel Landovský, který se tam narodil. Rozhodně ten duch kolem Věšáku byl hodně inspirativní a měli by si tam dát ceduli na barák, dneska je tam ale čínská restaurace.

Co se mě týče, nemohu nezmínit ještě jeden fenomén, který jsem "dovážel" do Teplic, a to Nový Bor a prostředí sklářské školy. Bylo tam plno výborných profesorů, výtvarníků, kumštýřů, nedá se hovořit o nějakém undergroundovém centru, ale na škole byla atmosféra hodně uvolněná a velmi umělecky zaměřená. A v sousední České Lípě byl i ten underground, ti se scházeli nejčastěji na Střeláku, a bylo tam i několik disidentů, se kterými jsme se relativně často stýkali. Já jsem z Boru vozil do Teplic lidi, inspirace a ducha bohémství.

Dnešní Teplice už vlastně moc neznám, je tam ale můj syn, Jakub Čermák, a přes toho vím, že je pohyb kolem Jazz klubu, kolem knihovny a taky kolem gymnázia. Jakub sám organizoval několikeré večery s poezií, zkoušel to v několika kapelách, pořádali i happeningy atd. Nemají už problémy ideologické a policejní, ale i tak je překážek vždycky dost, především finančních, a také lenost a nezájem.

Přesto mám soukromý, velmi subjektivní pocit, že dnešní Teplice už směřují trochu jiným směrem. Plno lidí odešlo (jako já) a ti nejmladší také odlétají, a to už nejen do Prahy, ale zaplaťpámbu i do světa. V Teplicích se začínají shromažďovat islamisté a Rusové, kteří skupují, co se dá. Když k tomu připočtu nevalnou pověst svého skutečného rodiště, Dubí, které se totálně změnilo, a tato změna na sebe nabaluje určitý vzorec chování, tak nevidím příliš prostoru pro nějakou renesanci kulturního centra. Ale je to pohled zvenčí a já bych se velmi rád mýlil. Třeba už právě teď někde vzniká.