Článek
Jste skoro renesanční člověk: píšete poezii, píšete prózu, věnujete se hudbě, točíte filmy, vystupujete s radikálním baletem Vyžvejklá bambule. Máte ke všemu stejný vztah, anebo vám je slovo přece jen nejbližší?
Bez okolků se přiznám, že jsem typem tvůrce, který patří do velké rodiny sebeobnažovačů, a tedy nemohu kvalifikovaně odpovědět. Přijdou chvíle, kdy jsem raději solitaire a smažím své "měsíční povídky" nebo jiná díla, která zavánějí poctivou člověčinou. A jindy děkuji bohu za to, že mám přátele stejné ražby a mohu si s nimi obléci tanga a vyválet se ve sněhu či v kopřivách nebo se v roli sovětského pilota Šulajeva plazit po silnici I. třídy z Teplic do Bíliny. Ostatně četl jsem v Mladé frontě Dnes, že naši hokejisté mají také další plnohodnotné aktivity: jeden z nich kupříkladu sbírá pokémony, jiný chodí na lunárko atd. Já místo na lunárko chodím na autorská čtení, to mě děsně baví.
Na podzim vydáváte sbírku krátkých próz Spící Hrůza. To velké há v titulu je překlep, anebo jde o souseda?
Povídky jsou ovlivněny mojí zálibou v padlých geniích hororu. Kdybych byl básník Jiří Kuběna, nikdo by nepochyboval o tom, že ta Hrůza znamená prostě hrůzu. Leč nejsem Kuběna, a tudíž musím odpovědět, že Hrůza, Honza Hrůza, je ideální typus, output ekonomického studia, a jako takový je jednou z hlavních postav tohoto cyklu. Škoda, že už z názvu se případný čtenář dozvídá konec - ano, po vypití přiměřeného množství piv a griotek v bytě Jolany Holanové inženýr Hrůza definitivně a neodvolatelně usne. Je to v podstatě happy end.
Vaše předchozí knížky i chystaný titul jsou brilantní ukázkou patafyziky: nonsensové grotesky, drobné absurdity, parafráze Daniila Charmse a Alfreda Jarryho. Myslíte, že je společnost dnes na tuhle strunu vyladěná víc než před sto lety, kdy se patafyzika zrodila?
Jarry neskončil právě nejlépe, i Charms a valná část jeho přátel zmizela kdesi na Sibiři či v bůhvíjaké sibérii. Z toho by se dalo soudit, že jejich současníci nebyli právě nejlépe naladěni. To ale neznamená, že by to dneska bylo jiné, byť žijeme v době politické korektnosti a pod ochranou naší drahé EU. Nemám chuť cancat něco o vyduchlosti a nivelizaci, ba přímo glajchšaltaci společnosti (říká se to takhle, ne?), ale myslím, že patafyzika a dekadence mají dnes na růžích ustláno - což je velice vtipné, protože růže bez ustání píchají.
Co stojí za tím, že se patafyzice v Čechách vždycky dařilo nejvíc na severu Čech, konkrétně v Teplicích?
Sever, kde se setkává industriální syrovost s krajem hodným malířova štětce, je ideální podhoubí pro patafyziku. A Teplice? V ostatních velkých městech českého severu jsou buď horníci, šífáci, nebo chemici, zde lázeňští hosté. Nepochybně kvůli nim tu vznikla tak silná alternativní scéna, jejíž je patafyzika součástí. Také musím zmínit zajímavý fakt, že Teplice, obklopené, jak napsal Ivan Slavík, "fantasticky krásnou krajinou", jsou neustále ohrožovány uhelnou lobby, která má v plánu konečné řešení sudetské otázky. Teplický primátor a ochránce lidských práv kuřáků pan Kubera nechal na jedné z mnoha jím projektovaných fontán vytesat nápis "Usmívej se, jsi v Teplicích". To je patafyzika, no ne?
Oslovují vás i nepatafyzičtí tvůrci? Sledujete současnou českou literaturu?
Ó, jistě, sleduju, jinak bych si z ní v rubrice Na špatné adrese v literárním měsíčníku Host nemohl dělat bžundu - snad mi hoši od Bobří řeky prominou.
Foto autor| Foto PRÁVO - Lukáš Táborský
