Článek
Práce, které vidí návštěvník v interiéru, se neomezují pouze na uzavřené estetické dění uvnitř rámů obrazů, ale přetékají z nich do neomezené rozlehlosti exteriéru. Kurátor Pavel Brunclík si byl tohoto jevu velmi dobře vědom, a proto ho využil pro vzájemný dialog prostoru s uhlovými malbami.
Ty v drtivé většině stojí na výrazném kontrastu černých abstraktních tvarů či linií a bílé (nebo našedlé) podkladové plochy. A protože jsou stěny galerie také bílé, stávají se obrazy součástí jednoho globálního estetického uměleckého artefaktu.
Člověk procházející v nekonečném bílém tichu se díky tomu postupně propadá do zapomnění a do svého reálného světa se vrátí až při východu z galerie.
Druhým faktorem, který celkový dojem ovlivňuje, je imateriální esence světla. Kromě toho, že s proměnlivou denní dobou se mění jeho struktura, vytváří také na zasklených obrazech odlesky okolního dění. Nejmarkantněji je to patrné na uhlech pověšených v blízkosti oken. Promítají se do nich totiž fragmenty obrazu renesančních domů z českobudějovického náměstí. Architektura ožívá v symbióze s malířskou tvorbou.
Inspirace pobytem v klášteře
To však naplno koresponduje s ideovou náplní tvorby Šimotové. Prostorová realizace byla inspirována pobytem tvůrkyně v bývalém františkánském klášteře. Duchovní i fyzickou devastaci vyjádřila pomocí frotáže s otiskem klenby, dveří či dlažby této duchovní stavby.
Autorčiny kresebné kontemplace ovlivnilo i setkání s dílem fenomenologa Martina Heideggera. Jeho myšlenky vyjádřila hmotným zpracováním. Například dílo Grafitový anděl působí jako stín smrti, vznášející se permanentně nad lidskou existencí.
Šimotovou totiž vždy interesovalo těsné sepětí jedince se světem a subjektivní vědomí vlastního bytí a zejména pak konečnosti.
Jako by každý vystavený obraz představoval jeden stín navždy vpitý do zdi a aspoň částečně překonávající věčnou kletbu definitivnosti.