Článek
V rozhovoru pro britský deník The Guardian se vás dotazovali na úspěch. Zdráhala jste se odpovědět. Nakonec jste žertovala, že pokud je člověk z Floridy a podaří se mu odtamtud dostat a žít jiný život, dá se to považovat za úspěch a ostatní je jen bonus. Od mládí jste chtěla Floridu opustit a také jste tak učinila. Proč?
Byl to můj cíl, ale s úspěchem neměl nic společného. Myslím, že dnes je Miami úplně jiné, ale když jsem tam v sedmdesátých letech vyrůstala, bylo to místo, kam se lidé stěhovali na důchod. Moc se tam toho nedělo, kultura se tomu místu vyhýbala.
I tehdy tam určitě bydleli zajímaví lidé, ale neexistovala tam hudební nebo umělecká scéna. Bylo to prostě místo, kam jedete na prázdniny. Zdálo se mi tehdy, že jinde se toho děje víc.
Opustila jste Floridu a natočila pět nezávislých filmů. Šestý se chystá do distribuce s názvem Certain Woman. Které natáčení bylo nejtěžší?
Meek’s Cutoff, western z roku 2010. Byl fyzicky nejnáročnější. Poslední film Certain Woman se točil v horách v Montaně, především v exteriérech. Byla docela zima. Ale Meek’s Cutoff jsme točili v poušti a bylo to dost brutální. Bylo to naprosto opuštěné místo a počasí příšerné. Všechny podmínky byly špatné. To byla největší výzva.
Popravdě řečeno jsem původně myslela spíš emocionálně náročné. Vaše filmy jsou poměrně silné výpovědi o životě a lidském počínání.
To je těžké, témata jsou závažná všechna a některé postavy jsou pod tlakem. To se ale týká toho, o čem ty filmy jsou. Když je točím, je na nich tolik práce, že vás emoce filmu může zasáhnout až poté, když je hotový. Při práci na to příliš nemyslím.
Sama říkáte, že raději točíte filmy o outsiderech a lidech, kteří jdou mimo stezky, než o bohatých a krásných lidech. Co vás na tom láká?
Zájem o dennodenní usilování, zápas všedního dne. Samotnou mě takové filmy vždy přitahovaly. Vždy jsem radši sledovala příběhy všednodennosti a dramata, které v ní můžeme nalézt.
A navíc, většina americké kinematografie je o vítězích. To je pokryté.
U vašich filmů není vždy zřejmé, zda jde o kladné, či záporné postavy. Třeba v Night Moves, kde dvojice environmentálních aktivistů odpálí přehradu, se divák potýká s dilematem, zda jde o hrdiny, či padouchy. Vy máte vždy jasno?
Doufám, že nejsou ani jedno. Jsou jako všichni, složitější. Hrdina a padouch jsou strohé pojmy.
Vaše filmy obvykle pokrývají krátký časový úsek, například týden. Nikdy vás nelákalo zpracovat příběh odehrávající se v delším časovém období?
Myslím, že k podobnému schématu tíhnu proto, že miluji detaily. Když pokrýváte delší čas, odehrává se to ve větším spěchu. Někteří lidé to umějí dobře, ale mě opravdu spíš přitahuje zabývat se, řekněme, týdnem až třemi v životě. Anebo ročním obdobím. Nový film je o věcech, které se odehrávají v zimě. Vychází z krátkých povídek spisovatelky Maile Meloyové. Je o lidech a o tom, jak se vyrovnávají s malou politikou ve svých vztazích.
V tom filmu hraje Michelle Williamsová, kterou jste obsadila už před osmi lety do snímku Wendy a Lucy. Další role ztvárnily Kristen Stewartová a Laura Dernová. Kromě nich jste v minulosti pracovala i s dalšími hollywoodskými hvězdami. Jde o to, aby roli hrál herec, který se pro ni nejlépe hodí, nebo je to i způsob, jak nízkorozpočtovému filmu získat pozornost?
Spíš to souvisí se získáváním financí na natáčení. Peníze jsou velmi provázané s tím, jaké herce obsadíte. Když nejste sám bohatý a nemáte herce se zvučným jménem, je složité v Americe filmu zajistit financování. Mám štěstí, že spolupracuji s herci, kteří jsou v mých filmech rádi a zároveň jsou ve svém oboru tak dobří.
Myslíte, že jsou peníze na natáčení a umělecká svoboda režiséra ve vzájemné závislosti?
Myslím, že jsou nepřímo úměrné. Čím víc peněz si vezmete, tím víc se musíte někomu zodpovídat. S penězi přichází vliv dalších lidí. Rozhodně existují režiséři, kteří umějí pracovat s velkým rozpočtem, a přesto udělat naprosto osobní film. Nicméně už se po nich žádá nějaký komerční potenciál. Musím říct, že mě nenapadá žádná americká režisérka, která by točila větší osobní filmy. Ale někteří muži to zvládají.
Býváte dotazována, zda byste přijala práci v Hollywoodu, případně kdy natočíte trhák a podobně. Chápete, proč všichni předpokládají, že by to pro vás měl být cíl?
To je dobrá otázka. Proč všichni mé filmy považují jen za schůdky směrem k Hollywoodu? Nevím. Je to prostě asi americké smýšlení. Máte pravdu, jsem na to dotazována pořád.
Filmovou torbu i vyučujete. Jací jsou vaši studenti?
Mladí lidé nejsou tak naštvaní a pohánění hněvem jako má generace. Nenacházím v nich úzkost, kterou znám. Ale možná jen pociťují jinou úzkost, než jakou jsme zažili my. Možná dnes děti spíš propadají depresi než naštvání. Je ovšem těžké zkoušet mluvit o celé generaci.
A co se mých studentů týká, záleží to i na škole, ve které učím. Ty děti mají nejspíš peníze, řekněme určitý stupeň komfortu. Předpokládám to, protože je to drahá škola. Mám pocit, že jsou si bližší se svými rodiči. Když bylo dvacet mně, bylo jediné, o co se lidé, které jsem znala, snažili, distancovat se od své výchovy.
Hněv, o kterém mluvíte, je i vaším uměleckým motorem?
Ano, ale už nejsem naštvaná tolik, jako ve dvaceti. Spíš se o svět bojím. Bojím se toho, co se s ním děje a v jakém je stavu.
Bojíte se o svět?
Vy ne? Znáte to. Bojím se nekonečných válek, přehlížení toho, co se děje s planetou, bojím se o vymírající druhy. Možná mě to teď víc děsí, protože jsou to tak velká témata, že ve dvaceti je ani nemůžete pojmout.