Mladá žena Olga Hepnarová na tehdejší třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové) najela záměrně nákladním autem do lidí na zastávce tramvaje. Osm jich zabila a řadu vážně zranila. Za tento čin byla jako poslední Češka popravena.

Film, do jehož titulní role obsadili tvůrci polskou herečku Michalinu Olszańskou, vyniká pečlivě nasnímanou atmosférou, která nikoli náhodou připomíná film Davida Ondříčka Ve stínu. Oba natočil polský kameraman Adam Sikora. Až nablýskaně precizní, vycizelované obrazy jsou přitom v rozporu s realitou, kterou ukazují: šedivou, špinavou, temnou.

Nevlídný a velmi chladný je ostatně celý film, který Hepnarovou ukazuje jako dívku zcela odlišnou od ostatních lidí, ale emoce vůči ní nevyvolá a ani se o to nesnaží. Je nenávistná především sama k sobě, ale i k těm, kteří se k ní, věčně zamračené a nepřátelské, nechovají láskyplně a vlídně.

Pocity ublíženosti, nepochopení a nelásky podává na kost vyhublá a trvale shrbená Olszańská v předlouhých záběrech působivě. Bohužel jim chybí hloubka. Jako by scenáristé i herečka věděli o Hepnarové mnohem víc, než sdělují. Divák sice vidí, že si skoro za všechno pociťované příkoří může sama, ale proč je taková a co její psychicky tak vážný stav způsobilo, je naznačeno jen v míře, která publikum na její čin nepřipraví.

Ten je pak de facto stejným šokem, jakým tehdy zapůsobil ve společnosti. Jenže je tu rozdíl, který lze vyjádřit okřídleným úslovím, že život není film a film není život. Lidé s výjimkou nejbližšího okolí až do onoho okamžiku nevěděli ani o její existenci, zatímco divák s ní před ním strávil minimálně hodinu reálného času a několik let jejího života.

Přesto s ní nelze soucítit – nic tak strašného se jí neděje a ona sama se chová naprosto nepřijatelně – a nelze ji až do chvíle, kdy stočí volant, ani odsuzovat. O těchto dvou třetinách filmu lze nicméně říci, že jsou talentovaně nasnímanými výjevy ze života člověka nespokojeného s vlastním osudem, plného pocitů ukřivděnosti a osamělosti, z nichž nejvýrazněji působí, když ji opustí milenka (velmi dobrá Marika Šoposká), s níž prožila několik explicitně zobrazených orgasmů.

Škoda že jde pouze o výjevy ze života, a nikoli o soudržný dramatický příběh. Ten možná nebyl v archivech k dispozici a tvůrci se chtěli co nejvíc držet faktů, jenže jakkoli tomu název napovídá, netočili dokument.  A jako hraný film stojí jejich scénář spíš na vodě.

Poslední třetina pak měla sloužit jednak k tomu, aby dali Weinreb s Kazdou najevo svůj názor (vložili ho do úst advokátovi), jednak aby u soudu nechali Hepnarovou promluvit. Kde se ta řeč v do té doby zamlklé, extrémně plaché a nijak oslnivě inteligentní dívce bez vzdělání vzala, vědí nejspíš jen oni sami.

Film Já, Olga Hepnarová byl uveden na letošním Berlinale, měl velmi dobrý ohlas a patrně i jinde v zahraničí uspěje. Vzhledem k tomu, že nikde v titulcích není napsáno, že jde o pravdivý příběh z konkrétní doby (jeden německý divák se dokonce ptal, proč je situován do doby socialismu, když by se spíše mohl odehrát v současnosti), mohou ho zahraniční diváci chápat jako jakési podobenství a dlouhé hodiny se domýšlet, čeho.

Já, Olga Hepnarová
Režie: Petr Kazda a Tomáš Weinreb, hrají: Michalina Olszańská, Marika Šoposká, Klára Melíšková a další. Česko/Polsko/Francie/Slovensko 2015, 105 min.

Celkové hodnocení: 50 %