Na rozdíl od loňského Případu pro exorcistu, který poprvé přivedl na obrazovku partu policistů s dvojicí šéfů Miroslavem Krobotem a Klárou Melíškovou a s nimi i syrovou náladu moravského venkova, však nynější Modré stíny navzdory krvavé vraždě ovládla suchopárná atmosféra univerzitního zákulisí: účetnické kličky i banalita řečí o těžko prokazatelných lumpárnách, které jsou sice nemorální, ale legální. A přestože se tomu celý tvůrčí tým usilovně vzpírá, tuhle detektivku vytrvale a smrtelně ohrožuje nuda.

Bojuje s ní jak samotný scénář, který se pokouší chybějící napětí vnést aspoň do týmu kriminalistů i jejich soukromého života, tak kamera, která se snaží nacházet mezi těmi několika málo prostředími, na jejichž půdě se případ odehrává, tolik potřebný kontrast.

Modré stíny z té přetahované zatím nevycházejí vítězně ani navzdory tomu, že režisér Viktor Tauš chce rozvíjet každou scénu s nápaditostí, pečlivostí i hravostí. Co naplat, když mu text dosud nabízí k inscenování především „mluvící hlavy“ a když navíc délka dialogů – jako naschvál – neúprosně narůstá.

První ze čtyř dílů, do nichž scenárista Petr Jarchovský detektivku rozepsal, drtí monotónní rytmus, který rozvláčně vyprávěný příběh vtahuje do únavného kolovrátku, jemuž postupně docházejí síly.

Vstřícného diváka však naštěstí udrží vzhůru herci: jsou dobří, dokonce výborní. A nejde jen o už známou partu detektivů, která se rozrostla o nevypočitatelného kolegu Davida Novotného nebo podezřelého kvestora Martina Hubu. Dobří jsou všichni.

V pečlivé režijní práci tu a tam dokonce bleskne chvíle, kterou zřejmě přinesla herecká improvizace. Už jen kvůli téhle sestavě se proto vyplatí od Modrých stínů neutéct.