Čtvrté album trojice ze Sydney je v porovnání s předešlým mnohem přesvědčivější. Zatímco na New Crown si spíše hrála s aranžemi, tentokrát vytvořila a prezentuje skutečné písničky. Stylově je to souběh zásadních rockových směrů, jako jsou hard rock, metal, stoner rock i náznaky vzpomínek na psychedelickou rockovou vlnu šedesátých let. Hudebně jde o relativně přímočaré a jednoduché skladby, které s naprostou vážností interpretuje uječený zpěv Strockdalea, další nástroj ve zvuku alba, velmi originální.

Příklon k pravým písničkám má jistě na svědomí i producent Brendan O'Brien, který v minulosti pracoval s AC/DC, Pearl Jam nebo Brucem Springsteenem. Jistě byl nadšen představou, že písně na desce budou stát samy o sobě, nebudou součástí zvukového příběhu, kterému se jenom podřídí, naopak jej samy napíší.

Obal nového alba Wolfmother Victorious

FOTO: Universal Music

Úvodní The Love That You Give nastolí náladu desky, tedy návrat do sedmdesátých let a přiznávku inspirací. Následující Victorious je hit na první poslech, chytlavka od okamžiku, kdy začne Stockdale zpívat. Možná je v ní sloka silnější než refrén, její melodičnost je ale strhující.

Wolfmother se nevyčerpali hned v úvodu a pokračují na desce v přehlídce kvalitních rockových písní, ve kterých je potřebný generační neklid, dobré riffy i kytarové vyhrávky, koncept a zmíněná relativní jednoduchost. Proto skladby typu City Lights, Wedding nebo The Simple Life jednoduše ulpí v paměti.

Méně nápaditá je volnější Pretty Peggy. Jako by se v ní kapela nemohla vymanit ze stereotypu balad, z jejich frází a obvyklostí. Urovnává to skutečnost, že trojice do nějakých šestatřiceti minut dostala deset relativně krátkých písniček, takže se u žádné z nich takříkajíc nezasekne a brzy pokračuje dál. Album má tak spád a činí ho to vzdušným, svobodným, výrazným a dobře držícím pohromadě. Kapela na něm má novou energii a vystavuje své nejsilnější stránky.

Wolfmother: Victorious
Universal Music, 35:20

Celkové hodnocení: 80 %