Co pro vás hudba vlastně znamená?

Bude to znít jako klišé, ale je pro mě určitým způsobem, jak uniknout od reality. Jsou dny, kdy mi je vším. Když mám potíže nebo trápení, umožňuje mi se od nich očistit, uklidnit se a zrelaxovat. Také mě nabíjí energií, což je velice důležité.

Funguje na vás blahodárně i v době, kdy žádný problém neřešíte?

Samozřejmě. Nedávno jsem ale přišel na to, že se mi lépe skládá, když prožívám pernější životní chvíle. Když jsem šťastný, nemívám tak velkou potřebu tvořit. Přitom mám celkem dost veselých písniček.

Jsem si vědom toho, že není dobré mít tvorbu jakkoli podmíněnou. Všeobecně bych další desku rád ještě o kus veselejší. Smutku je poslední dobou všude dost, tak proč ho ještě přidělávat.

Loni jste natočil a vydal album Navěky. Proč jste měl jako vcelku úspěšný muzikálový herec potřebu prezentovat se i jako sólový zpěvák?

Vlastní písničky jsem psal už od patnácti let. Potom jsem se ale dostal na konzervatoř, začal jsem hrát v divadle a vlastní tvorba šla na vedlejší kolej. Věnoval jsem se především zpěvu a herectví.

Po letech v divadle jsem se ale k vlastní tvorbě vrátil. Začal jsem hrávat s kytarou na ulici, odehrál jsem pár koncertů a všechno mě to motivovalo k tomu, abych vydal desku.

Má tvorba je složená z útržků mého života. A o tyhle útržky jsem se chtěl zkrátka podělit se světem. Muzikál je obor, který miluji a baví mě. Je to nesmírně obtížné a náročně řemeslo, pokud ho chcete dělat dobře. Ale chci, aby posluchači věděli, že tady je i nějaký Roman Tomeš, který chce něco říct. Proto píšu vlastní písničky.

Jaký je rozdíl mezi těmi, které jste skládal v patnácti a jež vznikly v poslední době?

Velký. Ty první byly naivní, hloupoučké, byly v nich jednoduché rýmy. Když jsem se před čtyřmi roky rozhodl nahrát desku, už jsem s nimi nepočítal. A nehraju je ani na koncertech. Jako každý jiný jsem si prošel vývojem a stejně tak se posunulo i mé skládání.

Máte tendence do svých muzikálových rolí vstupovat a dávat jim tak další rozměr?

Každá role má nějaký mustr. Je ale jasné, že by jí měl herec dát i něco ze sebe.

Nejdřív se snažím postavu pochopit v tom, jak přemýšlí a proč jedná tak, jak jedná, a pak k ní přidám svůj pohled na věc, emoce a podobně. Stejně to mají asi i mí kolegové. Kdyby dva alternanti hráli jednu roli stejně, asi by něco nebylo v pořádku.

Ovlivňují vás postavy, které v muzikálech hrajete?

Ano. Například v pražském divadle Na Prádle hraju v muzikálu Rent postavu Rogera. Je to bývalý feťák, který má AIDS, žije v bytě o čtyřech holých stěnách v komunitě lidí, kteří řeší podobné problémy. Navíc nemá peníze. Když jsem tu postavu zkoušel, chodil jsem po ulici a pozoroval bezdomovce a feťáky. Byl to pro mě studijní materiál. Během zkoušení jsem byl s postavou Rogera každý den a musím říct, že mě ovlivnila. Odhodil jsem růžové brýle a hleděl na svět reálněji.

Které své muzikálové role máte nejraději?

Právě toho Rogera a Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar, kterého hraju v Bratislavě. Obě ty role mě v uměleckém životě nejvíce obohatily, a to jak pěvecky, tak herecky.

Když jsem od režiséra Ďurovčíka dostal nabídku hrát na Slovensku Ježíše, měl jsem pocit, že si ze mě dělá legraci. Myslel to ale vážně a já to vzal jako největší dosavadní divadelní výzvu.

Dřel jsem na sobě. Věděl jsem, že je to legendární role, které u nás dal slávu Kamil Střihavka, a že mě s ním bude každý srovnávat. Nechtěl jsem za ním zaostávat. Hodně mě motivoval, nechtěl jsem jít pod jeho laťku. Snad se mi to podařilo.

Ohlasy ze Slovenska jsou vesměs pozitivní. Prý jste ale měl hrát Ježíše i v ostravském nastudování?

Na konkurzu jsem se dostal mezi poslední čtyři kandidáty. Před rozhodujícím kolem jsem však onemocněl, a tím jsem o roli přišel. Tvůrci mi ale za čtrnáct dnů zavolali s tím, jestli bych nezkusil roli Jidáše. Byla to další výzva, takže jsem do Ostravy jel a tu roli nakonec dostal. Premiéra bude v polovině března.