Hrdiny jsou dvojčata Johann a Ivan Hartlovi, kteří přišli na svět 5. května 1945. Nebyli si podobní fyzicky ani povahově, přesto spolu dokázali po celý život komunikovat. Johann obdivoval otce, po útěku od rodiny i z republiky redaktora Svobodné Evropy, Ivan šel zase cestou hledání ženských partnerek, působení v mládežnických divadelních souborech, svazáckém aparátu i kulturním časopisu.

Johannova zkušenost nejen z vězení v Německé demokratické republice na konci 60. let ovlivnila život mimo oficiální struktury „socialistického“ státu, na okraji společnosti, přesto plný volné aktivity. Ivan zase nakonec před listopadem 1989 pracoval jako vedoucí oddělení kultury Ústředního výboru KSČ.

Předtím se povícero fabulované příběhy rodiny exulanta, v níž se matka starala o dva dospívající syny a otec se věnoval hlavně sám sobě, proměňují na reportážně satirické podání Čejkových zkušeností. Vrstevníci autora, narozeného v roce 1943, se pak mohou dohadovat, kdo je populární recitátor Miroslav Kolařík, tanečník Vlasta Dobráček, Jakub Kartáč, který uvedl před listopadem v Lipnici na pódium Absurdního dramatika, kdo je textař Voráček a hudebník Koráb, kteří později založili aktivitu Dost, či kdo se skrývá za jménem katolíka Tomáše Malíka.

Autentičtí jsou však politici Miloš Jakeš, generál Lorenc, soudruh Mírek, po desetiletí šéf stranického kulturního oddělení, jinak Miroslav Müller.

Čejka využívá básnický jazyk s řadou působivých obrazů. Ivan si nejednou připadal jako biliárová koule, do které se kdekdo trefoval, a zatímco jiné mizely v černých dírách po stranách plátna, jemu nebylo dáno si vydechnout. Působivé jsou diskuse o budoucnosti, která však měla už určený směr a jež se i komentátorovi románu dnes jeví jako nicotné a směšné. Nicméně jsou poučné a působivé, podobně jako zkušenost Ivana Hartla, jenž se podobně jako po srpnu 1968 budoucí disident Milan Uhde nemohl stát ani sanitářem v nemocnici.

Právě doslov Milana Uhdeho, oceňující autorovu odvahu vypovědět v beletrizované podobě svůj život, činí z románu až společenský čin. Určitě memento opakujících se situací našeho občanského života. Z uměleckého hlediska se však spojení fabulovaného děje a až reportážních zápisů diskusí a lidské zkušenosti, kterak se „obyčejný“ člověk najednou dívá na funkcionáře, jeví jako nesourodé. Nicméně se ukázalo zřejmě jako jediné možné a nic na tom nemění ani hrdinova snaha bilancovat na sklonku života všechny své bývalé lásky.

Autor přiznává, že knihu začal psát na jaře roku 1990 pod jménem Soumrak polobohů, ale věc si žádala časový odstup. Nakonec tehdejší text vydal anonymně s názvem Aparát – soumrak polobohů, než našel klíč ve spojení autentického děje a beletrizovaných memoárů. Není proč nesouhlasit s názorem Milana Uhdeho, že si zaslouží, aby byl čten z hlediska lidské a umělecké přesvědčivosti.

Jaroslav Čejka: Most přes řeku zapomnění
Novela bohemica, 480 stran, 398 Kč

Celkové hodnocení: 80 %