RECENZE: Klara v řadě, Barbora Poláková osobitě

Kolekci Home vydala Klára Vytisková, jež se pod ní podepsala jako Klara. Je to její sólový debut, předtím působila v sestavě Toxique. Eponymní první album Barbory Polákové bylo avizováno singlem Nafrněná. Není pro ně však reprezentativní, hudební stopa vede jinam.

Klara. byla v poslední době známá především jako zpěvačka, jež se nechala přesvědčit k tomu, aby se stala porotkyní televizní soutěže SuperStar. Na jejím konci dostala možnost představit písně ze své nové desky, což pro ni jistě byla dobrá příležitost. Žebříčky nicméně ukazují, že to s prodejem alba nic zásadního neudělalo.

Je to dáno zaměnitelností její tvorby. Nikoli s nahrávkami na české hudební scéně, nýbrž se světovou produkcí. Klara. nazpívala své skladby v angličtině, a protože se hudebně inspiruje v popové moderně, v níž hrají roli vlivy r’n’b, elektroniky a retro popu, postavila se do zástupu mnoha světových zpěvaček, které to dělají stejně.

Její aktuální hudební řeč není výjimečná, je naopak běžná. Zpívá-li navíc Klara. na albu v Shakespearově jazyce, stává se českým uším, tedy těm, které tuzemskou hudební scénu vnímají jako jediné na světě, jednou z cizího davu. A tak silné, aby z něho jakkoli vyčnívaly, její skladby nejsou.

V kontextu tuzemské scény jde ale o povedené album. Vytisková má zajímavou barvu hlasu, ve které se mísí roztomilost, klid a provokace. I proto si mohla dovolit zpracovat různé hudební inspirace, kdy se vedle výše uvedených dostane i na gospel (Down Down Down) či snový trip-hop (I Believe).

Kolekce má převážně elektronický zvuk. Vytiskové se do něj nicméně podařilo dostat mnoho emocí, což není věc až tak přirozená, a nálady jednotlivých písniček má takříkajíc pod kontrolou.

V textech se už nepohybuje v tématech lásek, mejdanů a ledabylého filozofování, jak ji známe z písní Toxique. V osobním životě se stala matkou a to je patrné i v nových písničkách. Sám název alba pak napovídá, že je to deska osobní a rodinná.

Je škoda, že se Klara. nepokusila napsat texty v češtině. Vymanila by se z hromady soudobého rádiového popu a mohla by oslovit mnohem více domácích fanoušků, než dosud oslovila. Tím spíš, když už například v duetech s Michalem Hrůzou ukázala, že zpívat česky pro ni problém není.

Barbora Poláková je v první řadě herečka. V nedávné minulosti však natočila několik písní, jejichž videoklipy na sebe strhly až masovou pozornost, a tak bylo otázkou času, kdy ji někdo přiměje k tomu, aby napsala další skladby a vydala celé album.

Na to, že je na debutové desce jen pětatřicet minut hudby, trvala její realizace dost dlouho. Vysvětlením budiž pečlivost, se kterou bylo připraveno. Prozrazují to na první poslech Polákové pěvecký projev, zvuková stránka kolekce, kterou měl na starost zkušený producent Jan P. Muchow, i texty.

V nich je Poláková nepokrytě dívčí, stejně tak upřímná, ironická, a když dojde na humor, pak představuje pouze jednu z vrstev textu, není prvoplánový. Ukázaly to jak singl Nafrněná, tak i starší písnička Kráva.

Nafrněná v létě napověděla, že by album mohlo být popové a taneční. Ve skutečnosti je skoro až melancholické, jemně popové se soulovými vlivy, jakýsi moderní dream pop. Kromě elektroniky z něho zní spousta živých nástrojů, nadto různých, což mu dává silný vnitřní náboj a vlastně i živost, byť to třeba není při běžném poslechu extra patrné. Písničky mají dynamiku a schopnost přilnout k posluchači postupně.

Pravda, Poláková není zpěvačka, jejíž výraz by si jeden snadno zapamatoval. Přesto v té roli obstála. Například i proto, že v některých písničkách při přednesu využila svých hereckých zkušeností (Ráda, Ego, Nafrněná), dotkla se šansonu nebo že to všechno vzala vážně.