Hlavní obsah

Martin Chodúr: Mým velkým vzorem byl Vítězslav Nezval

Právo, Jaroslav Špulák

Zpěvák Martin Chodúr (26) vydává album nazvané 3. „Moderní evropská hudba se začala vyvíjet až od chvíle, kdy vznikl akord, a akord je souzvuk tří tónů. Jde také o mé třetí album a s přítelkyní čekáme rodinu, takže budeme tři,“ vysvětluje. Na desce je třináct písniček plus bonus v podobě písně Ukolébavka. Kmotry alba se nedávno stali zpěváci Hana Zagorová a Štefan Margita, jejichž repertoár v tomto roce Chodúr obohatil jako skladatel a textař.

Foto: archív zpěváka

Martin Chodúr se při nové tvorbě výrazně soustředil na texty.

Článek

Do povědomí jste vstoupil jako vítěz soutěže SuperStar v roce 2009, jenž rád zpívá anglicky. Na nové desce jsou ale české texty. Proč?

Je pravda, že jsem se věnoval především angličtině a češtině jsem se naopak ze začátku trochu bránil. Mou druhou největší vášní, hned po hudbě, je totiž právě angličtina. Jsem její velký fanoušek, čtu knihy i básně v angličtině, vždycky jsem poslouchal především anglicky zpívající umělce.

To všechno mě přivedlo k tomu, že jsem začal zpívat anglicky. Před SuperStar jsem působil v kapele Robson, která se prezentovala rovněž anglickými texty.

Později se pro mě ale čeština stala výzvou. Vycítil jsem, že posluchači chtějí textům rozumět hned. Drtivá většina lidí u nás totiž neumí anglicky tak, aby si text užila právě v tomto jazyce. Už předešlé album Manifest jsem tedy opatřil českými texty a nyní v tom pokračuju.

Nikdy předtím jste s češtinou nepracoval?

To zase ne. Už na škole jsem si psal básně v češtině. Mým velkým vzorem byl tenkrát Vítězslav Nezval. Je to zřejmě kvůli Janu Spálenému, který na svá alba zhudebnil jeho básně Edison a Signál času. Album Edison pro mě byla modla, líbilo se mi, že na něm bylo všechno podřízeno jazyku.

Čeština se mi líbila u více umělců, přitom jsem pořádně nevěděl proč.

Kromě Spáleného jsem miloval alba skupin Progres 2, Psích vojáků nebo Karla Kryla. Čeština na nich dokonale funguje.

Napsat ale dobrý český text je těžké.

Toho jsem si vědom. Je to kvůli tomu, že angličtina v písních pokaždé funguje, protože v ní jsou samé dlouhé samohlásky. Česká slova jsou naopak kratší, dlouhých samohlásek je v nich mnohem méně, takže se musí pečlivěji volit. Upřímně si nedokážu představit dobrou soulovou písničku ve stylu tvorby Jamese Browna zpívanou v češtině. Znělo by to divně, protože v té hudbě je hlas spíš jakýsi perkusivní instrument. Přesto si myslím, že v mnoha jiných stylech lze češtinu v písních dobře použít. Navíc se na mých koncertech ukázalo, že publikum se do písní dostane dřív, když ví, o čem zpívám.

Mořil jste se se svými texty?

Musím přiznat, že při práci na albu mě více lákaly právě texty než hudba. Zjistil jsem, že kdybych chtěl napsat skutečně originální píseň, musel bych opustit svět popu. Originalitu ale může přinést text. Když se podíváme například na tvorbu Boba Dylana nebo Leonarda Cohena, slyšíme, že jejich hudba je v podstatě velmi jednoduchá a snadno zapamatovatelná. Když si ale vezmete jejich texty, jsou hluboké, moderní, je to poezie, která funguje sama o sobě.

Přistupoval jste ke psaní textů jako k poezii?

Přesně tak. Nad každou písní jsem se zamyslel a dospěl k tomu, jaké sdělení má nést.

Mým oblíbeným spisovatelem je Umberto Eco. Je profesorem sémantiky a své knihy píše tak, že když si je přečte běžný čtenář, líbí se mu příběh, ale nepronikne třeba do jeho hloubky. Eco to připodobňuje k hostině, na níž jsou pod stolem lidé, kterým ti hodující házejí zbytky, a oni jsou šťastní, že mají co jíst, ale netuší, co všechno je na stole.

Já se také snažím o to, aby v mých textech byla mnohavrstevnatost. Fungují i na první poslech, ale pokud v nich bude posluchač hloubat, najde další sdělení.

Nejvíce významů na desce má písnička Sál je prázdný. Nechal jsem ji hodně otevřenou. V bookletu alba píšu ke každé písni pár slov, která by měla posluchače k chápání textu navést.

Pokud přejdeme k hudbě, je jasné, že vaše nové album není stylově vyhraněné. Na jaké písničky se vlastně soustředíte?

Chci samozřejmě oslovit co nejširší posluchačskou obec. Zároveň se jako autor nedokážu omezit a říct si například, že nahraju album, které bude promlouvat hlavně k lidem od dvaceti do třiceti let.

Písničky ke mně přicházejí spontánně, a protože jsem explozivní tvůrce, jakmile se objeví nápad, hned s ním začnu pracovat a nepřemýšlím nad tím, co z něho vznikne a jestli to bude hit. To by byl kalkul a ten nemám rád v ničem. Věřím tomu, že má hudba mluví sama za sebe a najde si posluchače.

Komponujete písně na míru svému velkému hlasu, jehož jste majitelem?

Ano. Kdo nemá rád velký hlas, tomu se mé písně asi nebudou líbit. Mé album je dost postavené na zpěvu, je to vokální deska. Navíc chci být všestranný zpěvák. V mé doprovodné kapele jsou jazzoví muzikanti, což mi umožňuje zpívat různé skladby v různých úpravách.

Na koncertech se věnujeme popu, jazzu, šansonu, filmovým melodiím, soulu, swingu a dalším stylům. Každý měsíc například vystupuju v ostravském klubu Parník s programem, který se věnuje určitému žánru. Začali jsme už před třemi lety jazzovými skladbami, pokračovali jsme šansonem a tento rok děláme filmové melodie.

Vnímáte svou tvorbu jako umění?

Do určité míry ano. Pokud jde o hudební složku, přemýšlím v mezích popové písně, tedy v uměleckém přístupu lze zajít mnohem dál. A já možná v budoucnu dál zajdu. Zatím se ale nechci od popových písní vzdalovat, spíš si s náročnějšími žánry na svých albech jen tak pohrávám.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám