Hlavní obsah

Kreslířka Lela Geislerová: Komiksový autor by tím měl totálně žít

Právo, Kateřina Farná, Brusel

Kreslířka, ilustrátorka a autorka komiksů Lela Geislerová (40) přijela do Bruselu na komiksový festival představit svou tvorbu. Partnerka vynikajícího komiksového autora Jiřího Gruse a matka dvou dětí raději než v hluku velkoměsta tvoří na samotě u lesa a raději než muže kreslí vrstevnatější ženy. Nově připravuje dokumentární komiks vycházející z reálných příběhů těch, kteří si prošli pěstounskou péčí.

Foto: Kateřina Farná, Právo

Lela Geislerová na festivalu v Bruselu, kam ji pozvalo České centrum.

Článek

Co jste do Bruselu přivezla?

Výběr ze své práce. Přijela jsem s nakladatelstvím Meander, pro které jsem udělala dětskou knihu Cesta svatým Vít-ahem. Napsala ji Eva Prchalová, která za ni byla nominovaná na cenu Magnesia Litera. Je to moc hezký příběh pro věkovou kategorii dětí deset až dvanáct let, pro které jinak moc dobrých knih, kromě třeba Harryho Pottera, nevzniká. Příběh jsem testovala na svých náročných dětech. A kniha je bavila.

Vždycky mám takové vlny, kdy se mi dobře kreslí a chci kreslit pořád. A pak mám útlumy, kdy jenom nasávám inspiraci

V čem je složitější ilustrovat pro děti než pro dospělé?

Myslím vždycky na to, co mě zaujalo, když jsem byla dítě. Protože knihy, které se mi líbí teď jako dospělé, by mě jako dítě hrozně rozčilovaly.

Proč?

Jako malá jsem požadovala, aby byly kresby realistické, aby tam bylo hodně detailů, hodně postaviček. Prostě dost věcí. Když byl styl moc dětský a nedokonalý podobně, jak jsem tehdy kreslila já, děsně mi to lezlo na nervy. Jenže přesně tohle nám rodiče cpali. Takže když jsem dělala ilustrace pro knihu Evy Prchalové, snažila jsem se ilustrovat ji tak, aby mě jako dítě bavila, aby byly obrázky plné, aby si je mohly děti dlouho prohlížet.

Kdy jste se poprvé seznámila s komiksem?

Poprvé jsem ho zaregistrovala, když u nás nějaká návštěva ze Západu nechala velkou knihu dějin komiksu. Líbily se mi ty kresby, byl to pro mě trochu i fetiš.

Foto: archiv Lely Geislerové , Právo

Ukázka z komiksu Magda.

Jaký typ kreslených příběhů dnes jako čtenářka vyhledáváte?

Je to zvláštní směska. Zajímá mě, když se někomu podaří zmapovat osobní nebo rodinnou historii. Superhrdinové mě moc nezajímají, spíš osobnější příběhy. Baví mě, jak k tomu dotyčný autor přistupuje, co je schopen ze svého života stvořit a jaká je míra jeho otevřenosti.

Forma a styl komiksu jsou pro vás tedy druhořadé?

Samozřejmě jde i o styl a kvalitu kresby, ale když je zajímavý příběh, zamhouřím oko. Jsem docela vyhraněná, ale obecně řečeno pro mě skvělý komiks dělá dobrý příběh a dobrá kresba.

Hlavním tématem vašich komiksů a stripů jsou ženy. Muži vás nebaví?

Myslím si, že mým tématem jsou vztahy. Ženy se mi kreslí líp, myslím, že to je přirozené. Muži mě baví, ale jako ženská můžu mít nějakou představu o tom, jaké to je být mužem. Chci hlavně reflektovat to, co prožívám a jak to prožívám. Když například čtu knihu, kterou napsala žena z pohledu muže, nechápu, co ji k tomu vedlo.

Pracujete často v terénu se skicákem a pozorujete okolí?

Vždycky mám takové vlny, kdy se mi dobře kreslí a chci kreslit pořád. A pak mám útlumy, kdy jenom nasávám inspiraci. Nejsem maniak, v kavárně pracuju moc ráda, jenže mám potřebu tam být sama, nebýt vidět. A to dost často nejde.

Máte doma přetékající šuplík nápadů, anebo dáváte věci rovnou do oběhu?

Dřív jsem měla v šuplíku víc věcí, teď tam mám ty, kterým bych se ráda věnovala, až bude čas. Ale netýkají se tolik komiksů, chtěla bych malovat obrazy.

Plánujete opustit komiksový svět?

To zase ne. Ani si teda nemyslím, že bych v komiksovém světě nějak dramaticky figurovala. Má představa je taková, že komiksový autor by tím měl totálně žít, být komiksu oddaný. A já jsem si tak nikdy nepřipadala. Spíš se mi to mění v průběhu života, že mě lákají a baví různé věci. A mezi tím ilustruju a kreslím komiksy.

Jste nejstarší ze sester Geislerových. Aňa je herečka a nejmladší Ester se také pohybuje v kultuře. Přemýšlela jste někdy nad tím, proč jste se všechny vydaly uměleckou cestou?

Možná je to tím, že jsme vyrostly v relativní volnosti, nikdo nás nikdy do ničeho nenutil, akorát bylo podporováno to, co nás zajímalo. Máma byla malířka a táta chtěl být taky výtvarník, ale stal se nakonec japanologem a novinářem s mnoha talenty. A možná jsme také lehce nevyrovnané, máme vnitřní tlaky a sebevyjádření je pro nás terapií.

Reklama

Výběr článků

Načítám