RECENZE: Daniel Reynek a svět jako kaleidoskopická montáž

Daniel začal objevovat kouzlo fotografie ve čtyřicátých letech minulého století, později díky vlivu svého otce hledal východiska v experimentování se skleněnými negativy, začal vytvářet vizuální montáže. Rozhodl se skládat barevné snímky přes sebe tak, aby co nejlépe vystihl abstraktní obraz, evokující v člověku vlastní fantazijní představy o tom, co je na ploše díla zaznamenáno.

Reynkova výtvarná metoda připomíná princip dětské hračky kaleidoskopu, u nás někdy nazývaného jako krasohled. Ta funguje díky soustavě zrcadel a různých barevných fragmentů či kuliček, které vytvářejí iluzorní ornamenty, když tubus namíříme vstříc světelnému zdroji. Výtvarník namísto náhodně vzniklých dějů vytváří fantaskní krásné sny s naprostou jistotou.

Inspirací mu byla krajina na Vysočině, kde žil s bratrem, krásy přírody i věci z okolí. Všechny tyto vybrané prvky poté slil v jeden proud dojmů a barevných nálad.

S trochou nadsázky bychom mohli říci, že Daniel Reynek je jakýmsi fotografickým impresionistou i dědicem fantaskní romantiky Marca Chagalla. Něžnost motýlích křídel, siluety štíhlých stonků květin, stříbřité kapky vody jako perly, to všechno zapojuje do hry.

Ačkoli skoro nikdy nejsme s to zjistit, co vlastně vidíme a z čeho celek složil, musíme zdůraznit, že tento fakt je podstatou našeho estetického vhledu. Jestliže tradovaná pravda tvrdí, že umění učí člověka dívat se, Reynek výše uvedenou tezi svým dílem podtrhl dvakrát.

V momentě, kdy se odpoutává i od toho konkrétního mála, které nabízí, a dostává se do říše čiré abstrakce, dotkne se velmi intenzivně malířské hypermoderny. Šestice velkoformátových obrazů evokuje pohledy na noční oblohu skrze začouzené sklo okna koksovny. Veselejší barvy připomínají záblesky slunce, které občas pronikne skrze inverzní dech průmyslového ovzduší. V tomto případě už Reynek nevidí svět tak romanticky, spíše si zahrává s temnou strunou uvnitř sebe.

Důležitý je také fakt, že technická dokonalost jednotlivých děl má svou kvalitu. Neinformovaný člověk by přísahal, že vystavené práce vznikly v dnešní době na počítačích v profesionálním grafickém studiu. I to slouží ke cti Reynkova výtvarného talentu.

Jakousi nadstavbu tvoří na výstavě černobílé fotografie, které mají spíše dokumentární charakter. Některé jsou od jiných autorů (Dagmar Hochová, František Nárovec), ale všechny mapují život obou bratrů v Petrkově. Mají v sobě neopakovatelnou starosvětskou atmosféru, která je snivě poklidná a připomíná na věky zamrzlý čas.

Kočka stojící na parapetu otevřeného okna má za sebou v průhledu celý široširý svět. Je ale zamlžený, vnímáme jen siluety stromů na horizontu. Jiná kočka se brodí bělostným sněhem, prodírá se trním, a přesto jde neochvějně za svým vytyčeným cílem. Kompozice, na první pohled až průzračně jednoduchá, obsahuje zasutou symboliku vždy v několika významových rovinách.

Vnímání děl Daniela Reynka připomíná marnou snahu člověka, dívajícího se skrze zamženou skleněnou stěnu ven, uniknout z mikrokosmu do makrokosmu. Tam někde v dálce venku tuší ten pravý svět, ale bojí se ho poznat. Stejně tak, jako se zdráhalo osazenstvo Platónovy jeskyně vyhlédnout ze tmy do světla.