Článek
Nenapadlo vás, že byste na umělecké scéně používala pouze jméno Vladivojna? Stejně vám tak všichni říkají a nepřidávají La Chia.
Napadlo mě to, dokonce mě to napadá často. Uvažuju o tom, že bych se jména La Chia zbavila, protože je už trochu zbytečné. Zatím jsem s tím ale nic neudělala.
Vladivojna je vaše rodné jméno?
Ano. Je po tatínkovi, jmenuje se Vladivoj. Moji rodiče mají velký smysl pro humor, přičemž nejraději mají ten černý. Když mi dávali jméno Vladivojna, možná se tím náramně bavili. Je to šílené jméno, nemyslíte?
Není šílené, navíc si vás všichni pamatují. Vy ale také máte ráda černý humor, že?
Miluju ho, však jsem na něm v blízkosti rodičů vyrostla. Táta je hasič, a když se vracel z práce domů a já se ho ptala, jak bylo, vyprávěl mi, že vytahoval z jezera několik týdnů utonulého chlapa a zůstala mu ruka v ruce, anebo že tahal z vany nějakou babku, která se utopila při koupání, a přišli na to až za měsíc.
Máma dělala v léčebně dlouhodobě nemocných, takže si asi dokážete představit, jak se naši doma bavili. Jsem zvyklá na velmi černý humor, a to musím podotknout, že rodiče jsou nesmírně laskavé a milující bytosti.
Pomáhal vám černý humor v životě?
Častokrát, ale musím přiznat, že zase tak těžký život nemám. Některé věci mi jdou velmi snadno, za což jsem vděčná. Týká se to hlavně tvorby. Málokdy zažívám, že bych si s něčím dlouho lámala hlavu. Většinou, když začnu skládat nebo malovat, zapnu v mozku něco, co mě hodí do jiné dimenze, a ty věci se dějí tak nějak samy a v podstatě hned.
Jiné věci mi jdou hůř a mám pocit, že platím daň za to, co mi jde snadno. Celý můj praktický život je takový veskrze komický.
Šlo vám to lehko, když jste v roce 2011 skládala hudbu k filmu Jana Hřebejka Nevinnost?
Šlo. Inklinovala jsem totiž k postavám dvou hlavních hrdinek, které hrají Anna Linhartová a Anna Geislerová. Vcítila jsem se do jejich myšlení a v nich jsem našla klíč k tomu, jak s hudbou pracovat. Je hodně o nich.
Byla to vaše první velká práce na filmové hudbě?
Ano. Honzovi Hřebejkovi se líbila skupina Banana, byl její fanoušek. Oslovil mě ke spolupráci ale až po vydání mé první sólové desky Tajemství Lotopu v roce 2009. Jeho nabídka pro mě znamenala skočit rovnou do jámy lvové, jak se říká. Neměla jsem ale pochybnosti o tom, že bych to nedokázala. Naopak jsem cítila, že se v té práci budu moci stoprocentně vydat. Navíc mě inspiroval emoční příběh.
Filmová hudba je trochu jiná disciplína než psaní písniček…
Já na ni ale nedám dopustit. Když jsem byla v pubertě, začala jsem poslouchat soundtracky.
Vzpomínám si, že v jeden čas to pro mě bylo mnohem zajímavější než poslouchat jiná alba. Mám ráda filmovou hudbu Lišky, Blatného, Morriconeho, Manciniho, Glasse, Badalamentiho nebo Elfmana.
Jak skládáte hudbu k filmům, případně seriálu Až po uši, ke kterému jste před pár týdny vydala soundtrack?
Je to pro mě taková meditativní věc. Zavřu se doma a pracuju. Snažím se využívat co nejvíce akustické nástroje.
Motivy si připravuju ve svém domácím studiu, nepíšu ale do not, takže když pak dojde k nahrávání, jsem závislá na tom, aby si muzikanti mé nápady poslechli a dokázali je zahrát. Proto se snažím pracovat s těmi nejlepšími.
Když vzniká hudba pro film nebo seriál, chci, aby ji nahrály živé nástroje. Když ale složím něco pro divadlo nebo dokument, kde jsem omezená finančními prostředky, nahraju často veškerou hudbu sama.
Láká vás práce s velkým orchestrem?
Strašně mě přitahuje. Mám ale ten hendikep, že neumím rozepsat partitury v notách. Mnohokrát jsem se to snažila naučit, nikdy se mi to ale nepodařilo.
Možná mám v tomto ohledu nějakou dyslexii. Noty jsem se učila asi desetkrát v životě. Dodnes jsou to pro mě ale jenom bublinky v linkách. Nechápu je.
Jak se zdá, lze pracovat i bez této znalosti.
Jasně. Navíc kdybych to moc potřebovala, existují k rozepisování partitur počítačové programy.
Jako nejlepší řešení pro práci s velkým orchestrem ale vidím propojení s šikovným aranžérem, který motivy rozepíše. Prostě práce v týmu.
Uživí vás hudba?
To je poměrně složitá otázka. Trošku to je se mnou jako na houpačce a žiju ve velké nejistotě, ale vybrala jsem si tuhle cestu dobrovolně. Když mám dobře zaplacenou hudbu k filmu nebo divadlu a do toho dost sólových koncertů, je to ideální stav. Pak je ale doba, kdy padám na hubu a nevím, jestli budu mít na nájem. Ale nic bych neměnila! V hloubi duše v žádné jistoty stejně nevěřím. Chci žít na plno a dělat, co miluju!
Nedávno jste uvedla, že opět zkoušíte se skupinou Banana, s níž jste začínala a vydala tři alba. Znamená to návrat kapely na scénu?
Dali jsme se dohromady po šesti letech a rádi bychom připravili nějaké nové skladby. Bude to chtít ještě nějaký čas, rozhodně se však chceme objevovat na koncertech a festivalech.
My se kdysi nerozešli zrovna v klidu, dokonce bych řekla, že konec Banany byl lidsky šílený. Všichni jsme byli egomaniaci, kteří nebyli schopni krotit emoce a pracovat pro kapelu týmově.
Čas nás ale uklidnil. Vytěsnili jsme ze svých životů to zlé, co se stalo, a některým věcem se dnes dokonce společně smějeme. Měli jsme už nějaké koncerty a musím říct, že v nich byla obrovská energie. Řekla bych až brutální.
Zmínila jste malování. Věnujete se mu?
Malovala jsem hodně, dokud jsem měla ateliér. Nedávno jsem o něj ale přišla, takže se věnuju hlavně akvarelům. Baví mě to, i když to zdaleka není tak svobodné, jako vzít do ruky štětec a rozmáchnout se na plátno. K malování se určitě vrátím.