Článek
Je zároveň jednou z devíti osob v historii Americké akademie filmových umění a věd, která byla v témže roce nominována na Oscara ve dvou kategoriích za svůj výkon ve filmech Daleko od nebe (nominace za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) a Hodiny (za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli).
„Četla jsem nějaký článek, kde se psalo, že dostat Oscara může člověku prodloužit život o pět let. Pokud je to pravda, tak bych akademii opravdu ráda poděkovala, protože můj manžel je mladší než já,“ komentovala své nynější vítězství Mooreová, která ve filmu podala strhující výkon v postavě Alice Howlandové, ženy s počínajícím Alzheimerovým syndromem, a dostala za něj vedle Oscara i Zlatý glóbus a další ceny.
Děsivá diagnóza
Alice je šťastně vdaná matka tří dospělých dětí a uznávaná profesorka lingvistiky. Pojednou však začíná zapomínat slova, což je v jejím případě velmi podezřelé.
Julianne Mooreová jako Alice Howlandová ve filmu Pořád jsem to já
Diagnóza zní „raná forma Alzheimerovy choroby“ a Alice i všichni její blízcí mají brzy zjistit, že jejich vzájemné vztahy projdou tou nejnáročnější myslitelnou zkouškou. Alicino úsilí zůstat stále tím, kým kdysi byla, je děsivé, dojemné i inspirující.
Předlohou filmu byla kniha Lisy Genovy a scenáristé a režiséři Richard Glatzer aWash Westmoreland měli zprvu pochybnosti, zda se do tohoto chmurného tématu pouštět, protože pro ně bylo velmi citlivé a osobní.
Richardu Glatzerovi totiž krátce před tím diagnostikovali roztroušenou sklerózu a oba si při čtení knihy uvědomovali, kolik mají projevy těchto dvou zcela odlišných nemocí společného. Obě jsou smrtelné, nevyléčitelné a jejich následkem dochází k izolaci pacienta od světa. A především – obě tyto choroby nahlodávají osobnost a staví do popředí zájmu pacientů touhu zůstat sebou samými.
Role pro Julianne
Nakonec je však pohltil nejen příběh, ale především postava hlavní hrdinky.
„Alice v sobě měla něco nepopiratelně inspirujícího – vycházelo to z její neúnavnosti, odhodlanosti, z rozhodnutí nenechat se ničím srazit na kolena. Ať už jí nemoc způsobila cokoliv, byla rozhodnuta postavit se tomu tím nejpraktičtějším možným způsobem. Nevím přesně, ve které kapitole k tomu došlo, ale knižní Alice, kterou jsme si na základě jejího popisu v knize představovali, začala pomalu přicházet o své kudrnaté tmavé vlasy, které byly zvolna nahrazovány vlasy bojovně rezavými,“ říká Westmoreland.
Když režiséři začali uvažovat o obsazení, zeptal se Westmoreland Glatzera: „Kdo by na to podle tebe měl?“ A Glatzer navrhl Mooreovou.
Záběr z filmu Pořád jsem to já.
„Julianne byla nejen schopna zprostředkovat výjimečnou inteligenci a komplexnost postavy profesorky lingvistiky, ale také zranitelnost a prostotu pozdějších fází choroby. Je zkrátka jednou z nejlepších hereček na světě. Setkali jsme se s ní o pár let dříve při práci na jiném projektu. Knihu měla přečtenou ještě předtím, než dostala scénář. Asi o den později jsme spolu hovořili přes Skype. „Jdu do toho,“ odpověděla během několika sekund.
Mooreová se připravovala velice pečlivě: „Šéf Asociace pro Alzheimerovu chorobu mě seznámil s několika ženami z různých koutů země, jimž byla diagnostikována ve věku méně než 65 let. Mluvila jsem s nimi o jejich zkušenostech, o tom, jak se cítily.
Nejmladší z nich, Sandy Oltzová onemocněla v pětačtyřiceti letech. Zůstala jsem s ní v kontaktu dlouho, své padesátiny oslavila na place.“