RECENZE: Teorie všeho je film o životě, který měl dávno skončit

„Je mi líto, nemohu pro vás nic udělat. Máte před sebou dva roky života.“ Když Stephen Hawking v roce 1963 uslyšel z úst lékaře tuto větu spolu s diagnózou ALS, bylo mu jedenadvacet let.

Jako mimořádně nadaný student kosmologie se chystal na doktorát, patřil mezi výborné univerzitní sportovce a chodil s půvabnou Jane.

Touto větou začal jeho boj o čas a jako zázrakem trvá dodnes. Čas se také stal Hawkingovým celoživotním vědeckým tématem: černá díra, velký třesk, počátek...

Film Teorie všeho sleduje Hawkingův život od studentských let, kdy drobná klopýtnutí, rozlitý šálek čaje a další zprvu nenápadné symptomy začaly signalizovat nemoc, která ho postupně upoutala na invalidní vozík a zbavila ho schopnosti ovládat svaly včetně řečových.

Zhruba první polovina filmu je nejzajímavější, má napětí jak v linii postupující Hawkingovy nemoci, tak v nikdy nekončícím dramatu vědecké práce.

Redmayne v roli Stephena Hawkinga působí ohromně přesvědčivě především proto, že podobně jako kdysi Dustin Hoffman v Rain Manovi nastudoval dokonale všechny fáze postupující nemoci. A byť Hoffmanových hereckých kvalit nedosahuje, nejspíš vcelku snadno svým výkonem přesvědčil členy americké filmové akademie, aby mu dali Oscara.

Ti mimochodem i sošku za ženský herecký výkon v hlavní roli, kterou dostala Julianne Mooreová, udělili letos za ztvárnění kruté nemoci – hrdinka filmu Still Alice trpí Alzheimerovou chorobou.

Teorie všeho se však částečně od začátku a posléze čím dál tím víc mění z mimořádného příběhu geniálního osudem postiženého vědce v dojímavý, leč celkem standardní romantický příběh jeho ženy a jejich vzájemného vztahu.

V již zmíněné první části má tato linie velké lásky a zarputilého Janeina odhodlání prožít s milovaným člověkem všechnu bolest až do krutého konce své jasné místo.

Postupně se však vytrácejí dramatické momenty, navrch získává snaha o smířlivost, korektnost a líbivost za každou cenu. Včetně toho, že postavy za třicet let trvání děje hollywoodsky téměř nestárnou.

Jane v působivém podání Felicity Jonesové se stává hlavní postavou, její vztah s jiným mužem a současně přetrvávající hluboké pouto k Stephenovi už je skoro běžnou romancí, jaké jsme zvyklí vídat a jejichž happy endy jsou předvídatelné. Bohužel to v důsledku rozmělňuje dobře rozjetý film.

I tak ale patří Teorie všeho k tomu lepšímu, co je v kinech k vidění. Výtečně vystižená atmosféra britské Cambridge v šedesátých letech minulého století, prostředí moudrých a pro vědu zapálených mužů a koneckonců už jen to, že se divák dozví o Hawkingově životě a práci víc, než nejspíš běžně ví, to všechno za návštěvu kina stojí.