Článek
Jak si stojí péče o kulturu u nás a z čeho bychom se zvenku měli poučit?
Domnívám se, že všeobecně podpora kultury u nás je rozkolísaná. V okolí je stabilní a výraznější. Třeba Německo nebo Rakousko si už dávno uvědomily, že kultura a umělci jsou hnacím motorem nejen umění, ale i ekonomiky. A dopady jsou jednoznačné. Proto do kultury a do kulturnosti národa investují velké finanční částky. My si to zatím nemůžeme dovolit, ale pokud bychom se dostali na to slibované jedno procento výdajů státního rozpočtu, tak bychom se jim přibližovali. Nyní je to těžké, když náš rozpočet je na úrovni podpory operní tvorby v Německu.
S čím tedy můžete počítat?
Zhruba s 0,86 procenta výdajů státního rozpočtu, ovšem máme za povinnost péči o církve a církevní restituce. Takže když odečteme částky, které jsou mandatorními výdaji, dostáváme se někam k půl procentu, což je nepříjemné. Přitom se panu ministrovi podařilo získat navíc přes dvě miliardy, jejichž absence by nám způsobila velký výpadek. Podařilo se zvrátit dlouhodobý trend nastolený předcházejícími vládami, který náklady ministerstva směřoval níž a níž.
A co podpora takzvaného živého umění?
Podařilo se nám udržet podporu živého umění na mírně vyšší úrovni ve srovnání s loňskem. Navíc zajišťujeme Pražské Quadrienalle 2015, což vyžaduje částku zhruba dvaceti miliónů, a stejně tolik máme pro Plzeň, evropské město kultury. Pěti milióny dorovnáme loňský propad podpory programu Veřejné informační služby knihoven. A chceme posílit program na podporu orchestrů divadel a sborů, který je také dlouhodobě podfinancován. Loni šlo o částku sedmdesáti miliónů, ale dřív to bylo třeba jen třicet šest miliónů. Přitom v návrhu programu v roce 2003 bylo sto padesát miliónů. Letos bychom se rádi dostali na úroveň osmdesáti pěti miliónů.
Co cítíte jako důležitý úkol?
Třeba zajištění existence orchestrů a divadel ve městech. Z devadesáti procent je financují samotní zřizovatelé, města nebo kraje. Do budoucna bude potřeba nastavit kormidlo tak, aby se zátěž rozložila rovnoměrněji mezi města, kraje i stát prostřednictvím ministerstva. Další věc je nastartování druhé kariéry pro umělce v některých druzích umění. Týká se to v první řadě tanečníků a baletních umělců, kteří v pětatřiceti mnohdy končí s aktivní činností a začíná jim druhý život. V našich podmínkách na něj mnohdy nemají peníze a nejsou na to připraveni ani profesně. Vzniká pracovní skupina, která se tím bude zabývat.
Na to zřejmě nestačí pouze ministerstvo kultury…
Samozřejmě bude záležet na mezirezortních dohodách, které se začnou domlouvat na úrovni našeho úřadu a ministerstva práce a sociálních věcí. Bude se to týkat i hlasových oborů. Zpěváci jen výjimečně vydrží vystupovat po celý život a pro instrumentalisty, zvlášť u dechových nástrojů, je hraní do pětašedesáti v orchestrech fyzicky velmi náročné. Tam bude také třeba myslet na to, jak pomoci v případě předčasné penze nebo nastartovat jinou kariéru.
A co výzkum?
To je téma na další rozhovor. Ministerstvo tu rozděluje částku půl miliardy korun. Jde o Program aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity. O zpřístupňování kulturního dědictví a zkvalitnění systému péče o památky, knihovní sbírky, archívní fondy s využitím nových technologií, dokumentace, restaurování, digitalizace a vytvoření podmínek, které podporují historickou paměť národa.
Třeba jeden výzkum se věnuje i výběru a opracování náhradního kamene pro opravy kvádrového zdiva historických objektů, aby se neopakoval problém s Karlovým mostem. Vzniká komplexní metodika, které by se měli všichni držet.
Druhá část se týká financování institucí, letos je to osmnáct výzkumných ústavů, našich příspěvkových organizací od Divadelního ústavu přes Moravskou galerii v Brně, Moravskou zemskou knihovnu, Národní knihovnu, Národní galerii až třeba po Husitské muzeum v Táboře. Záběr je hodně široký.