Článek
Své první album jste nazpívali v angličtině, na druhém už jsou některé písničky česky. Co to ve vývoji kapely znamená?
Adámková: Jak se vyvíjím jako autorka, tak se vyvíjejí i mé písně. Přijde mi přirozené, že to člověk dříve nebo později zkusí v rodném jazyce. Byla to pro mě výzva, která mě lákala, současně ale bylo těžké se do toho pustit.
Hodně jsme o tom v kapele mluvili. Nejvíce se k textům v češtině hlásil kytarista Pepa Štěpánek. Dlouho jsem o tom přemýšlela a uvědomovala si, že změna jazyka změní i celkovou povahu písniček. Záleželo mi na tom, aby to v našem repertoáru nebyla takříkajíc pěst na oko. Nakonec jsem se odhodlala a jsem spokojená.
Psala jste písničky na novou desku v době mezi vydáním obou vašich alb, tedy tří let?
Adámková: Vznikaly během celých těch tří let a titulní Thank You byla napsaná už na první desku. Tenkrát jsem si ale nemyslela, že bude pro kapelu dobrá, a tak jsem ji nepoužila. Později jsem se k ní vrátila, dýchlo na mě její kouzlo a přišlo mi líto, že by měla zůstat nevyužitá. Přinesla jsem ji na zkoušku a kapele se líbila. Během dalších měsíců se stala vrcholem našich koncertů, protože si ji lidé oblíbili.
Je pravda, že jste polovinu písniček složila při hraní na ukulele?
Adámková: Je to tak, ten nástroj jsem si v poslední době oblíbila. Vždycky jsem měla ráda malé nástroje a po jednom koncertě v pražském Jazz Docku, kde se na ukulele hrálo, jsem se rozhodla, že si ho pořídím. Byla jsem přesvědčená, že mi bude při skládání dobrou inspirací, což se později potvrdilo.
Na albu ale ukulele nehraje v celkovém zvuku tak zásadní roli.
Gregor: Nebylo to záměrem. Nechtěli jsme to s ním přehánět, i když je nakonec minimálně v polovině písniček. Ukulele Šárce slouží především jako nástroj, který jí dává nové autorské možnosti. Napadají ji akordové postupy, které jí u piana, u kterého skládala předtím, nepřišly na mysl. Měla své vyšlapané autorské cestičky a s ukulele našla nové.
Šárko, před několika lety jste jezdila hrát do Norska. Vracíte se tam ještě?
Adámková: Už je to pryč, od vydání naší první desky. Musela jsem se rozhodnout, kde chci žít, a dospěla jsem k rozhodnutí, že v Praze. V Norsku jsem hrála v klubu a sama. To mi nevyhovovalo, protože jsem chtěla mít kolem sebe kapelu. Jsem rodačka z Prahy, takže jsem se vrátila domů a věnuju se jenom hudbě.
Uživí vás?
Adámková: Sarah And The Adams ne. Nehrajeme tak často a nemáme zatím tak silné divácké zázemí. S Michalem ale hrajeme na různých koncertech, v restauracích, na festivalech nebo večírcích coververze slavných písniček. Vybíráme si ty, které nás baví, a dáváme jim podobu, která se nám líbí.
Je pro muzikanta ponižující živit se hraním po restauracích?
Gregor: Jak pro kterého. Nám to přijde přirozené. Šárčin tatínek byl muzikant, jezdil po světě a živil se tím, můj táta měl také kapelu, se kterou hrál, kde se dalo. Chápeme rozdíl v tom hrát vlastní písničky a hrát skladby jiných. My se ale rozhodli muzikou živit a jsme rádi, že se nám to daří.