Josef Formánek: Vydal jsem se na cestu po vlastní duši

Jsem přesvědčen, že minimálně každá druhá česká rodina skrývá ve svých útrobách alkoholika nebo člověka, který vážně koketuje s alkoholem. A buď s ním má, nebo v budoucnu bude mít problém. Navíc to není pouze o alkoholicích.

Je to knížka plná smutných i veselých příběhů. Dokonce bych řekl, že na Formánka až příliš veselá kniha. Což ostatně vyplývá z nepřirozeného soužití třiceti chlapů v zamřížovaných prostorách, když mají třeba dělat společné rajóny.

Je jiná stylem i charakterem. Opět se v ní ale vydávám na cestu. Po vlastní duši. Po minulém životě. Je to osobní rekapitulace. A mile mě překvapilo, když se mi po publikování několika ukázek v časopisu Reflex ozvali nezávisle dva režiséři se zájmem o její zfilmování. Nakonec zvítězila nabídka Dana Svátka a mám radost, že by snad příští rok mohl být film natočen.

Když si odmyslím vnitřní pocity, kam že jsem to dotáhl, tak jsem měl jako spisovatel vykulené oči, protože příběhy na kuřárně v léčebně, v ložnicích plynou samy a stačí jenom poslouchat.

Do toho je člověk ponořen sám do sebe, má čas přemýšlet, ohlédnout se za minulým životem. Přirovnal bych to k takové buddhistické meditaci. Všechny zbytečné myšlenky, hluk civilizace jsou vypnuty, člověk má čas se soustředit na podstatné.

Když jsem neposlouchal příběhy druhých, tak jsem se sám sebe neustále ptal, jestli dokážu nepít, až vyjdu ven. Všechno ostatní jsem vytěsnil. Cítil jsem, že když nepřestanu, tak to může mít tragický konec. Soustředil jsem se na vlastní souboj s černým drakem, jak jsem si pojmenoval svoji závislost. Je to už skoro desátý měsíc, co abstinuji. Jsem rád, že jsem se naučil žít úplně bez alkoholu. Ale zůstávám ve střehu.

Určitě. Když si člověk řekne, jaký je, ohlédne se a zaznamená se v konkrétním čase, uleví se mu. Něco z něj spadne. Prostě jen konstatuje pravdu a přijme sám sebe takového, jaký je. Nikomu, natož sobě nelhat. Je to příjemnější a pohodlnější. Nemusíte nic skrývat, nic barvit.

Přišla nenápadně a pozvolna. Psal jsem v pracovně, díval se z okna, pokuřoval a srkal whisky. Ne abych se opil, ale byl v povznesené náladě. Nemotal jsem se, nepadal, ale jednoho rána jsem zjistil, že se musím napít, protože se mi jinak klepou ruce, rosí se čelo, je mi zima. Tak mi docvaklo, že něco není dobře. Žena mi řekla, že s tím musím něco dělat, jinak se se mnou rozejde. Jenomže v léčebně jsou třeba až dvouměsíční čekací lhůty, než člověka přijmou.

Paradoxně jsem se při tom čekání rozpil ještě víc. Pil jsem nekontrolovaně, třeba tři dny v kuse. Se zataženými závěsy jsem byl schopen se opít, jít spát, po dvou hodinách se probudit, zase se opít a zase jít spát. Bylo to pořád dokola. Už jsem pak nic nemohl, ani pít, ani nepít. Cítil jsem se jako elektrická panenka, tělo bez vůle. Teď mám velkou radost, že mě nic neovládá, že si pro tu flašku prostě dojít nemusím.

Byla to myšlenka na dvě dcery, na ženu, na nejbližší. Kdybych rodinu neměl, boj s mým démonem by byl daleko těžší. Věděl jsem, že to chci podstoupit i proto, abych neztratil sebeúctu. Viděl jsem, kam to vede, když člověka pohltí flaška a vše ostatní jde úplně stranou.

Jsem šťastný, protože on kreslí tak, jak bych chtěl kreslit já, kdybych to uměl. Čtenáři mi říkají, že mají pocit, že to psal a ilustroval jeden člověk. Lepší vizitku pro spojení těchto dvou profesí neznám.