Článek
Jste na začátku turné. Co jste si pro rok 2014 přichystali?
Přes zimu jsme měli nějaká vystoupení pro televize a věnovali jsme se propagaci, ale nejdůležitější je, že jsme začali zkoušet nové písně, které hrajeme na turné. Zrovna před tímto rozhovorem jsme byli ve zkušebně. Na koncertech nejspíš budeme hrát pět nebo šest novinek. Budeme je postupně přidávat do našeho setu.
V únoru jste ohlásili, že nahráváte ve studiích Abbey Road. O co šlo?
Natáčeli jsme nahrávku pro Record Store Day, což je v Anglii poměrně velká věc, oslava nezávislých obchodů s hudbou. Natočili jsme dvě coververze písniček britských kapel, které v těch studiích v minulosti také nahrávaly. Práce ve studiích Abbey Road byla magická, je to tam ve všech ohledech inspirativní. Pro mě osobně to byl silný zážitek, protože tam tvořili umělci všech generací. Hrál jsem na piano a zvukový inženýr mi řekl, že zaznělo v písničce Lady Madonna od Beatles. Pak mi vyprávěl o mikrofonech, ukazoval mi třeba jeden, který snímal bicí soupravu Ringo Starra. Bylo to opravdu úžasné. Je tam neuvěřitelná energie, vydržel bych tam hodně dlouho. Strávili jsme tam jeden den a byl to jeden z nejlepších dnů v mém životě.
Vaše debutové album The Temperance Movement bylo v Abbey Road masterováno. Chtěli byste tam nahrát celou desku?
To bychom hrozně rádi, ale nemůžeme si to dovolit. Je to velmi drahé studio. Možná jednoho dne…
Jste autor textů, odráží se v nich podle vás výrazně vaše osobnost?
Jistě, píšu o tom, co cítím a co si myslím, že je dobré a špatné, co mám nebo nemám rád. Často píšu o společnosti, o chudých a bohatých, o náboženství, násilí nebo třeba chamtivosti. Může to být cokoli. Část mé dosavadní textové práce je i o vztazích. Když o tom tak přemýšlím, vezmu často nějaké vášnivé téma a zasadím ho do příběhu o konkrétním vztahu. Asi takhle nějak vznikají mé texty. Vždy je v tom něco osobního.
Spousta hudebníků ráda překračuje hranice žánrů a mixuje různé styly. Zdá se ale, že vás nic podobného neláká. Proč?
Teď mluvím jen za sebe, nejsem si jistý, jestli by se mnou souhlasili všichni členové kapely. Moc mě nebaví experimentovat s mícháním žánrů a podobně, jsem spíš tradicionalista. Upřímně řečeno, nemám rád ani mnoho nových kapel. Baví mě hudba ze šedesátých a sedmdesátých let, rock’n’roll i se svými omezeními. Nemluvím přímo o žánrech nebo zvuku, jde mi spíš o vyjádření a vášeň, nadšení a syrovou energii. Je v tom cosi prvotního. Nikdy bych nepoužil elektronické beaty, když můžu mít bicí. Neodsuzuji to, je to v pohodě, vytváří to rozmanitost. Já ale i ve dvacátém století držím rock’n’roll v úctě jako nic jiného a chci ho udržet naživu.
Kytarista Luke Potashnick prohlásil, že prostě chcete dělat dobrou hudbu bez jakýchkoli komerčních úmyslů. Jaké je pro vás měřítko úspěchu?
Když máte kapelu, je největším, když zpíváte publiku a ono zná slova písniček a zpívá s vámi. Nejlepší je, když vidíte, že lidé skladbu poznali ještě dřív, než jste začal zpívat. Můžete mít hity v rádiu a jezdit po světě, ale základní štěstí spočívá v tom, že lidé vaši hudbu znají a chtějí, abyste ji znovu a znovu hrál.
Co můžou lidé čekat od vašeho prvního vystoupení v České republice?
Velmi zvučnou rock’n’rollovou show. To, co děláme, je založeno na lidech, ne na technologiích. Chceme, aby se lidé na našem koncertě dobře bavili.