Žítková je bělokarpatská vesnička na moravsko-slovenském pomezí s „horenkou Chabovou“ na dohled. Proslula čarováním, věštěním a léčitelstvím tajemných bohyň, vztahem k nim v různých režimech a zejména vymítáním jejich „nepovolené živnosti“ po roce 1948.

Vybrat z rozsáhlé faktografie sahající až k procesům s čarodějnicemi v 17. století a najít přesah, který by Žítkovské bohyně nedevalvoval jen na regionální kuriozitu, se znamenitě podařilo už Tučkové. Není náhodné, že její bestseller z roku 2012 vyjde letos v sedmi zemích.

Je mistryní v líčení stále poněkud tabuizovaných témat. Dodo Gombár dobře odhadl, že vedle „dvacátého století samoty“ při bohyňování ženské linie jednoho rodu - poslední jeho zástupkyně obdařená čaromocí zemřela v roce 2001 - je nosný příběh Jindřicha Švance.

Ten je obrazem osudu jiné duchovní linie. Prodejného charakteru, upoceného prospěchářství a opojení z moci ničit lidi v každém režimu. Prvorepublikový arestant-chmaták vstoupil ještě před válkou do SdP, později rovnou do nacistické NSDAP. Po válce se dokázal ukrýt, a tak se vyhnout odsouzení. Vrací se triumfálně v roce 1948 - jako zaměstnanec StB.

Nepřipomněl jsem Marquézův proslulý román Sto roků samoty náhodou. Gombárovy Žítkovské bohyně jsou téměř divadelním dokumentem, ale zároveň i vzácným dokladem, že magický realismus má zřetelnou stopu také u nás. Žítkovské bohyně jsou jeho dokonalým příkladem.

Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské bohyně
Režie Dodo Gombár, dramaturgie Vladimír Fekar. Premiéra 1. března v Městském divadle Zlín.

Celkové hodnocení: 95 %