White Lies mají na svém kontě tři alba, z nichž nejlépe přijatý je debut To Lose My Life… (2009), na němž jsou dosud nejsilnější skladby trojice. Letošní třetí album Big TV sice na debut navázalo v tom dobrém, stejně výrazné písničky z něho ale přece jenom nevyplynuly.

A tak byl poměrně krátký, pár minut přes hodinu trvající koncertní program sestaven z písní z novinky, protože probíhající turné propaguje její obsah, a pak hlavně z debutu, neboť ten kapele otevřel dveře do světa.

Její hudební řeč spadá kamsi do volné oblasti indie rocku. Ve svém zvuku nicméně přiznává obdiv k novoromantismu, post punku nebo gotickému rocku, rovněž k průkopníkům elektroniky z osmdesátých let minulého století.

To všechno je slyšet nejenom na albech, ale bylo to patrné i při nedělním vystoupení ve vyprodaném pražském Lucerna Music Baru.

Zatímco však Biffy Clyro diváky v Roxy minulý čtvrtek drtili nezměrnou koncertní energií a Suede v sobotu v Lucerně jakbysmet, u White Lies tahle položka nefungovala tak dobře. Harry McVeigh (zpěv, kytara), Charles Cave (baskytara), Jack Lawrence-Brown (bicí) a jejich dva koncertní spoluhráči písničky naživo odehráli tak, jak jsou realizovány na albech. McVeigh zpíval spolehlivě, utápěl se jen v nižších polohách, jeho kolegové mu zdatně sekundovali jako vokalisté a ti v sále, kteří dobře znali texty písniček, si je s chutí zazpívali s nimi, čímž bylo o podporu ze strany diváků dokonale postaráno.

Energie z pódia šla ale do publika a sloupů podpírajících strop klubu jen po kapkách a mnohdy jí byl dokonce utažen kohoutek ještě víc. Jako by White Lies hráli pořád jednu písničku.

Zaplaťpánbůh tedy za coververzi Princeovy I Would Die 4U, která najednou temný zvukový tok z pódia rozčísla a obarvila v jiném duchu.

Jinak by to byl trochu únavný koncert.

White Lies
Lucerna Music Bar, Praha, 17. listopadu

Celkové hodnocení: 65%