Cullum vstoupil na pódium v neděli v deset v noci a plný energie odstartoval strhující koncert, během něhož nabídl materiál nejen z aktuální desky Momentum. Hladce plynoucí show zabrousila do swingu, blues i funku, vždy s lehkým popovým nádechem, který je pro Culluma typický. Působivá byla mimo jiné coververze Wind Cries Mary, kterou připomněl geniálního kytaristu Jimiho Hendrixe.

Pop-jazzman v teniskách předvedl tanečky i své oblíbené kousky v podobě divokých výskoků a lehání na zem, bubnování na piano, beat-boxu atd. Showmanství je důležité, ale nic by nefungovalo, kdyby Cullum nebyl i báječný muzikant, který si může dovolit improvizovat, a sebejistý zpěvák.

Jamie Cullum před koncertem

Jamie Cullum před koncertem

FOTO: Aleš Honus, Právo

Kontakt s publikem mu šel na výbornou - s lidmi konverzoval a taky je dirigoval. Smysl pro humor prokázal historkou, kterou vysvětloval píseň o chlapci, jenž chce být slavný, protože pak ukáže všem holkám ze školy, o co přišly - a není ani trochu o něm, jak nejméně třikrát zdůraznil.

Jeho bombastická show tak trochu vymazala z paměti ostatní účinkující, kteří v neděli vystupovali před ním, přesto si zaslouží zmínit třeba něžný freak folker Devendra Banhart nebo skupina Tomahawk, což je jeden z mnoha projektů slavného Mika Pattona z Faith No More.

Mike Patton (Tomahawk) málem snědl mikrofon.

Mike Patton (Tomahawk) málem snědl mikrofon.

FOTO: Aleš Honus, Právo

Hudba Tomahawk by se dala popsat jako Faith No More, z nichž někdo vyškrtnul všechny líbivé pasáže a nechal jen zuřivost a metal. Nutno přiznat, že mnozí z jejich značně hlučného vystoupení odcházeli už v polovině.

Rokia Traoré

Rokia Traoré

FOTO: Aleš Honus, Právo

Naopak málokdo odešel z koncertu zpěvačky se záhadně znějícím jménem Rokia Traoré. Zpívala zastřeným, hrubým hlasem a její kapela přinesla rockovější formu moderní africké hudby. Místo bubínků nabídla bluesrockové riffy na kytaru, zpěv však zůstával v hájemství world music.