Článek
V Ostravě jste fotil, protože jste hledal krásu v marasmu, kdežto Kanada pro vás znamenala spíše objevování sebe samého. Bylo to těžké hledání?
V Kanadě se hledání sebe sama v podstatě odvíjelo přirozenou cestou, protože jsem byl najednou vystaven neznámému teroru, něčemu, na co jsem neměl odpovědi. Přišel jsem z jiné alchymie do světa, který měl to tradiční už dávno za sebou. Čelil jsem úplně jiným lidem, reakcím, kulturnímu prostředí. Jako by to byl jinak vytvarovaný svět, na rozdíl od té dubčekovské zkušenosti, kde lidé toužili udělat ve smyslu sblížení, nikoli rozdělování nějaký krok vpřed.
Lidství je silnější než politika, jsme bratři a sestry, jako lidé jsme nějakým tajemným způsobem propojení, což zjistíme jenom v dobách katastrof nebo válek
V Kanadě jsem se pokoušel fotit, stále jsem měl v sobě atmosféru pražského jara, ale zjistil jsem, že věci, které ovládám, tu dosavadní zkušenost, nemohu do nového prostředí převést.
V čem byly ty lidské rozdíly největší?
Lidé v Kanadě vypadali odtažitě. Muži byli štíhlí, tvrdí, jejich tváře neukazovaly skoro žádné emoce, jejich chování bylo rezervované a stále pod vědomou, racionální kontrolou. Neuchopitelná byla pro mě anglosaská mentalita, velmi těžce se mi hledaly adekvátní motivy, které by ji ilustrovaly. Když jsem odjížděl do Kanady, neuvažoval jsem o tom, že je tam takový pokrok, který lze převést do dvaceti třiceti roků. Zjistil jsem to, až když jsem fotil nákupní střediska.
FOTO: Viktor Kolář
Měl jsem opravdu velké problémy najít v lidech něco, co je mi blízké. Po čase jsem zjistil, že masa, která se pohybuje po ulicích Vancouveru, je naprosto neproniknutelná.
Když jste se po pěti letech vrátil, v ostravských ulicích jste potkával člověka normalizace. Jaké bariéry jste musel překonávat?
V Kanadě mě brali jako toho nakaženého socialismem s lidskou tváří, v Ostravě zase nepřátelským kapitalismem. Má zkušenost je nepřenosná a těžko se o ní píše nebo mluví. Těch pět roků mě vybavilo trpělivostí, měl jsem pořád tah na branku v tom smyslu, že jsem nepotřeboval pomoc, protože fotografie vznikaly navzdory době. Byly laskavé, neukazovaly násilný politický systém, který s lidmi manipuluje.
FOTO: repro kniha
Naučil jsem se, že politika je něco jiného než focení, že mezi mnou a lidmi existuje cosi hlubšího, co nelze převést do politických termínů. Lidství je silnější než politika, jsme bratři a sestry, jako lidé jsme nějakým tajemným způsobem propojení, což zjistíme jenom v dobách katastrof nebo válek.
Jako velké štěstí často zmiňujete americké setkání s významným fotografem Cornellem Capou. Co vám předal?
To principiální, co souvisí s humanistickou tradicí, s tím, co dnes zní jako škaredé slovo. Humanistická fotografie byla tenkrát vedle rozjíždějícího se konzumního světa a agresivního kapitalismu věrohodná, byla to řeč, která lidi spojovala podobně jako náboženství.
FOTO: repro kniha
Dostal do mě něco z filozofie angažovaného fotografa, který nedělá věci jen kvůli sobě, aby udělal pěkné fotky a byl slavný, ale aby fotografické konání mělo hlubší smysl. Týká se to i vnitřní svobody, principu, s nímž je propojena lidská přirozenost. Ale aby vaše svědectví mělo věrohodnost, musíte mít vnitřní integritu. Nemůžete sloužit dvěma pánům.
Poměrně malá část z více než 200 vystavených fotografií pochází z posledních let. Dokumentovat život v ulicích dnes je asi složitější než před lety…
Dnešní doba používá spoustu mimikrů, aby zakryla bídu, která není materiální, ale duchovní. Lidé se bez tradičních hodnot ocitají ve vzduchoprázdnu, věří, že mocní jsou ti praví. Přitom právě tihle nemají v centru pozornosti nás, kteří žádné peníze nemají a žádnou moc nezískají. Obyčejní lidé jsou marginalizováni a na tom je současná nespravedlnost postavena.
FOTO: repro kniha
Jak vidíte českého člověka jednadvacátého století?
Chce všechno, co se mu nabízí. Nechce strádat a je stále připraven vyměnit cokoli za něco lepšího. Svět se kompletně převádí na svět produktů včetně lásky, těla nebo života. Tohle ale přece nemůže být cesta ke smysluplnému životu... Přesto zůstávám idealistou navzdory cynismu doby.
Viktor Kolář (*1941)
Fotograf-chodec, jak se rodákovi z Ostravy přezdívá, spojil svou tvorbu s humanistickou fotografií. Vliv na něj měl už jeho otec, který byl fotografem i filmařem. Události roku 1968 a touha po tvůrčí svobodě vedly Koláře k odchodu do emigrace. V Kanadě pracoval nejprve v dolech v buši, poté ve fotolaboratoři a ve volném čase fotil. Po pěti letech se vrátil zpět do vlasti.
Vyhlášená amnestie se ovšem nevztahovala na politické důvody. V nepřítomnosti byl odsouzen na 16 měsíců s dvouletou podmínkou. Státní bezpečnost se ho pokoušela zneužít pro protizápadní propagandu, chtěla, aby odjel do Vídně kontaktovat české emigranty. Dnes Kolář vyučuje na pražské FAMU a je držitelem několika cen.
Před třemi lety mu vyšla krásná publikace nazvaná jednoduše Ostrava.
