Černá můra brněnská

Ten jako dramaturg ve vlastní autorské kuchyni nerozpoznal plytkost a vágnost textu, v němž svatý zápal podpálil a nechal vyhořet soudnost. Nic na tom nezměnil ani ke spolupráci přizvaný druhý „dramaturg“ Josef Daněk. Možná je obratný výtvarník, prokázal ale, že slovu rozumí jako dřevorubec hodinovému strojku.

Divadelní hra vystavěná z frází a floskulí, které jdou hercům z pusy, div si jazyk nezasukují, nemá naději prorazit jako umělecký čin. Jako by postavy vojevůdců i měšťanů samy sebe neustále přesvědčovaly o brněnském „přírodopisu“. Pořád jen marginálie a vysvětlivky; o Černé Madoně a o zázraku dokonce s průvodním slovem podobným nejnezáživnějším dokumentům za normalizace.

Jako by hru napsali rodnou hroudu milující blouznivci asi tak před sedmdesáti lety. Oleg Smělého velitele obrany Brna Jeana Louise Raduita de Souches hraje Martin Sláma.

Sus by ten plod v Hostu do domu odkázal moravskému „rurání“, církví svatou požehnanému. I když i z Františka Křeliny dokázali třeba v Liberci vykřesat obstojný dramatický kousek (Bábel). To se o Černé Madoně bohužel říci nedá.

Autory vedla upřímná snaha nasvítit hrdinský okamžik moravské historie, opomenutý Třebízským, Winterem, Jiráskem i Kaplickým. Utopili se ale v sebepoblouznění zázračností toho střetu.

Události úporné obrany Brna a Špilberku proti Švédům v roce 1645, v závěrečné fázi žoldnéřské třicetileté války, zůstanou ovšem vábivou, ale jedinou atrakcí inscenace, v níž v přímém kontrastu k osvětovému dramatu září jako vždy brilantní artefakt scény Daniela Dvořáka, tentokrát zejména jeho rajský chrámový interiér…

Na to se každý Brňák rád podívá. Ztotožní se i s potrestáním malověrného zrádce. Ján Jackuliak (nejlepší herecký výkon večera) ho vykresluje jako potměšilého třídního nepřítele. Jeho Johanna prý autoři obdařili rysy některých dnešních radních. Kterých ale, neřekli, a nikdo jiný to nepozná. Takže žádné hrdinství. Jinde už o nich hrají.