Článek
V Českém slavíku jste se letos stali nejpopulárnější slovenskou kapelou u nás. Jakou váhu pro vás toto ocenění má?
Igor: Má obrovskou váhu. Už jenom proto, že status Českého slavíka je z našeho pohledu vážnější, než status ankety Slávik na Slovensku. Tam jsme letos mezi skupinami nebyli ani v první pětce. Lidé u nás tuto anketu velmi kritizují a jeden novinář konečně napsal, že by se měla jmenovat Zlatý fan klub. Právě fan kluby v ní totiž hodně hlasují. Díky tomu se může stát, že některý interpret nemusí celý rok nic dělat a stejně uspěje.
Tuhle výsadu má u nás jenom Kabát…
Igor: Ale Kabát je mega kapela, to je něco jiného. Problém je v tom, že v Česku je jiný způsob hlasování a každý fanoušek může hlasovat jen třikrát. Na Slovensku se započítává sice jen jedna esemeska, ale z mailových adres můžete poslat, hlasů kolik chcete. Díky tomu se na prvních místech objevují kapely se silnými fan kluby, ne ty, které pracují, koncertují a nahrávají. Jelikož výsledky neodpovídají realitě, nikdo je nebere moc vážně. Když jsem říkal novinářům, ať se na ten problém podívají, každý mi odpověděl: „Proč bych to měl dělat zrovna já?“
Dostali jsme už dost cen na to, abychom si mohli myslet, že to nehraje takovou roli. Kromě toho nám dost lichotí, že máme už tři Slavíky v Česku
Až to jednou udělají, třeba ta anketa skončí. Před dvěma lety u vás skončily i ceny Aurel. Nebyla by to škoda?
Igor: Byla, ovšem současně by bylo lepší, kdyby měl Slávik větší prestiž. Ceny Aurel skončily na tom, že se alternativní umělci začali hádat smainstreamovými o to, co je kvalitní a co kvalitní není. Nedohodli se a nikdo neměl sílu ty ceny dělat dál.
Navíc si na Slovensku každý myslí, že Bratislava je centrum byznysu. Nedávno jsme tam hráli jeden charitativní koncert a pořád jsme museli odpovídat na otázky, proč jsme ještě v Košicích a už dávno jsme se nepřestěhovali do Bratislavy.
Je to tam obrovský nepoměr a volby to jasně ukázaly: jinak volila Bratislava, jinak zbytek Slovenska. Navíc není jednoduché udělat koncert v malých městech, protože lidi si tam nemohou dovolit dát sedm euro za lístek. Peníze dají raději na jídlo. Dá se říct, že máme víc koncertů v Česku než na Slovensku.
Kdybyste se přestěhovali do Bratislavy, měli byste na Slovensku lepší pozici?
Igor: Možné je všechno, ale spíš ne. Dostali jsme už dost cen na to, abychom si mohli myslet, že to nehraje takovou roli. Kromě toho nám dost lichotí, že máme už tři Slavíky v Česku. Já být na místě Karla Gotta, tak se třesu…
Rozumí vám čeští fanoušci víc než slovenští?
Igor: To určitě ne, v tom není rozdíl. Nesmíme ale zapomenout na nezanedbatelné území, kterým je Morava. Náš bubeník Ivan ji miluje. Říká, že kdyby mohl, tak se tam přestěhuje. Má rád vínečko, slivovičku, pohodičku, vinohrady, slunce. Před třemi týdny museli ukončit prodej lístků na náš koncert v Ostravě, protože bylo plno. Přitom se nekonal v rámci velkého turné. Morava je tolerantní, příjemná, kouzelná a skvěle se nám tam hraje.
Na jaře jste odehráli v Košicích svůj tisící koncert. Jaký byl?
Igor: Hráli jsme na hlavním náměstí, bylo absolutně plno a bylo to skvělé. Rozhodli jsme se ten koncert uspořádat v Košicích, i když jsme měli nabídky i z Prahy a Bratislavy. Starosta Košic za námi pak přišel a řekl, že mu to připadalo, jak když FC Košice získal slovenský fotbalový titul. Byl na nás velmi hrdý.
Vzpomenete si na nějaký nepovedený koncert?
Igor: Jeden z prvních jsme asi před patnácti lety hráli v kulturáku ve Staré Ľubovni. Náš marketing byl ještě na bodu nula, a tak jsme pořadatelům poslali pětadvacet plakátů a mysleli si, že máme vystaráno. V ten den ale mělo jediné gymnázium ve městě imatrikulaci a na náš koncert přišlo jen asi pětadvacet lidí, z toho čtyřiadvacet důchodců. Odehráli jsme ho však poctivě. To nás naučil táta. Byl dvacet let muzikant a vždycky říkal, že pokud divák na koncert přišel a zaplatil, zaslouží si maximální výkon.
Dušan: Já nezapomenu na svůj první koncert s No Name v březnu 2002 v Púchově. Kulturák byl vyprodaný, devět set lidí – nic horšího se mi nemohlo stát. V první řadě sice stály pištící holky, ale to mě nijak nemotivovalo, protože mi bylo čtrnáct a tenhle druh zábavy mě zatím míjel. Postavil jsem se na pódium a začal hrát. Byl jsem ale tak nervózní, že mi během první písničky praskla struna.
Igor: Já v té době hrál ještě na kytaru. Po první skladbě za mnou přišel Dušan a šeptal mi: Půjč mi kytaru, půjč mi kytaru. Já se usmál na lidi, řekl jsem jim, že se na ně Dušan velice těšil, ale byl tak nervózní, že mu praskla struna. Dal jsem mu svou kytaru a už nikdy jsem na ni nesáhl. Od té doby jsem pouze zpěvák.
Dušan: Tehdy jsem vůbec neměl ponětí, že bych měl mít nějakého technika, který mi strunu při koncertě na nástroj nasadí.
Hráli jste i jiné koncerty, než halové nebo klubové?
Igor: Jednou jsme hráli na svatbě, na které byla půlka osazenstva z Košic a druhá z Gelnice. O půl sedmé ráno bylo v sále asi sedm lidí, kteří nás nutili, abychom hráli dál. Zašel jsem za ženichem a řekl mu: „Nezlobte se na mě, ale už mi padají oči. Hrajeme třináct hodin v kuse a jsme strašně unavení. To jsme tak dobří, nebo proč tu stále jste?“ On mi na to odpověděl: „Dobří jste, což o to. Ale nám jede první autobus do Gelnice až o půl osmé. Kam máme jít?“