Pro filmovou adaptaci Občanského průkazu jste si vybral jen první část knihy. Proč jste zvolil právě čas dospívání?

Myslím, že ty čtyři roky poté, co člověk v patnácti dostane občanku, jsou v životě mladého člověka nejtěžší. Hlavním tématem filmu Občanský průkaz je „život s fízlem“, téma, které prochází důsledně celou knihou. Osudy hrdinů jsem situoval právě do těch tak rozhodujících let, protože věřím, že naše generace si tu dobu v kině připomene, ale zároveň doufám, že čas dospívání čili puberta je natolik stejná v každé době, že příběh bude přitažlivý i pro mladší diváky. Konflikty s rodiči (vztah otce a syna byl při psaní hodně v popředí mého zájmu) i s establishmentem jsou všeplatné, jen okolnosti se mění. Ostatně tehdy bylo rebelství výrazné na obou stranách železné opony.

Video

Upoutávka na film Občanský průkaz (v kinech od 21.10.2010)

 

Oproti knize jste také posunul děj o téměř deset let dopředu – z roku 1966 do roku 1974, kdy film začíná. Proč jste se tak rozhodl?

Sedmdesátá léta byla časem mého dětství a mládí, narodil jsem se později než Petr Šabach, takže je mi tato dekáda bližší. A to přesto, že ani v letech 1974 – 1978, která film zahrnuje, jsem nebyl tak starý jako hrdinové filmu, spíš jako mladší brácha hlavního hrdiny. To Ondřej Trojan se dokonce narodil ve stejném roce jako filmové postavy. Nicméně tak jako v předchozích scénářích jsem do Šabachova světa vstoupil s novými, vlastními motivy, ať již autobiografickými, nebo převzatými z jiných životů mých přátel a blízkých.

Aňa Geislerová a Milan Myšička v rolích rodičů hlavního hrdiny a vypravěče příběhu.

Aňa Geislerová a Milan Myšička v rolích rodičů hlavního hrdiny a vypravěče příběhu.

FOTO: ČTK

Ten film totiž nevznikl ze sentimentu, ale z niterné potřeby ukázat mizérii oné doby, dospívání v nesvobodě, na kterou jsme dnes ochotni zapomínat. Přenesení děje do časů normalizace přitom není podstatné, tehdy se toho totiž moc neměnilo – doba byla tak zatuhlá, že dlouhé vlasy byly stejně avantgardní v obou desetiletích a ani plynutí času mezi tím, kdy člověk dostal občanku a šel na vojnu nebo dostal vytouženou tzv. modrou knížku a vojně se vyhnul, se nijak podstatně nelišilo.

Jak se tato doba filmově „zařizuje“? Pořád je k dispozici dost umakartu a tesilu?

Hůř se samozřejmě shánějí věci, které byly už tehdy hnusné, jako vikslajvant nebo stará ošklivá rádia... Ale měli jsme skvělého architekta Milana Býčka, a myslím, že stejně jako v předchozích dobových filmech je v tomto směru i Občanský průkaz úplně v pořádku.

Určitě jste chodil na natáčení – jak se v těch kostýmech a době cítili představitelé klukovských rolí, kteří jsou navíc všichni neherci?

Otázka na herce by sice byla spíš pro Ondřeje Trojana, který je režíroval, ale na natáčení jsem opravdu chodil a sám jsem viděl, že to někdy bylo docela těžké už jen v tom, aby jim seděl do pusy tehdejší slovník. V dlouhých vlasech se někteří cítili dobře, jiní se těšili, až se dají ostříhat. Je to generace, která má s tou dobou nulovou zkušenost, takže se jim lépe dařilo, když s nimi byli na place starší, zkušení herci. Ale i ve scénách, kde jsou kluci sami, s nimi Ondřej Trojan pracoval nesmírně trpělivě a myslím, že na výsledku je to znát.

Z filmu Občanský průkaz (režie: Ondřej Trojan, 2010)...

Klukovskou partu ztvárnili Jakub Šárka, Jan Vlček, Matouš Vrba a Libor Kovář.

FOTO: Falcon

Film zahrnuje všechna roční období, točili jste chronologicky?

Ano, natáčení trvalo rok, točili jsme chronologicky, což není u filmu obvyklé, ale bylo to nutné už proto, že rok v životě tak mladého člověka je velmi dlouhá doba, kdy se proměňuje a díky chronologickému natáčení působí jejich dospívání, ona ztráta pelu dětské nevinnosti autenticky. Navíc se postupně naučili víc a víc i z hereckého řemesla, byli jistější, což působí přirozeněji, když je vidíme, jak dospívají.

Film trvá 137 minut, což je dost. Je to nejspíš právě i tím, že jste do filmu přidal některé velmi podstatné motivy, které v knize nejsou. Zvažovali jste, jestli ty téměř dvě a půl hodiny nebudou pro diváky přece jen mnoho?

Samozřejmě si uvědomuji, že je to dost dlouhý film, ale myslím, že má natolik nosný příběh, že si může takovou délku dovolit. K románovému základu jsem přidal vlastně celý ústřední příběh rodiny hlavního hrdiny Petra a vývoj jeho vztahu k vlastnímu otci. Myslím, že struktuře deníkového vyprávění taková délka sluší, je to epický příběh a věřím, že si u něj lidé i rádi v klidu zavzpomínají, byť ty vzpomínky nejsou zrovna veselé.