Jako motto uvádí Philipa Rotha: „Nikdy nepíšu o věcech tak, jak se staly. Všechny mé práce jsou sice kapitoly mých nejosobnějších zážitků, nicméně to nejsou příběhy mého života… Líčit věci tak, jak se staly, znamená stát se otrokem své paměti, která je v tvůrčím procesu jen prvek podřadný.“

Opět dokazuje, že má smysl pro humor. A libuje si v parodii sebe sama. Kdo sleduje jeho životní osudy, jež vyprávějí novináři v rozhovorech s ním, v nové próze zjistí, že Rothova slova jsou jen malou nadsázkou. Nebo upřímnou provokací?

Nonstop pánská jízda

Biomanželka, což je víc než název související s obsahem spíš titul reklamní, je příběhem „známýho spisovatele“ Mojmíra a jeho druhé ženy Hedviky, kterou když potkal, „pracovala v dětském oddělení jedné z poboček Městské knihovny v Praze“. Brala necelých jedenáct tisíc hrubého a bydlela se dvěma kamarádkami v pronajaté přízemní garsonce paneláku na samém okraji města…

„Na to, co v devadesátých letech následovalo po rozpadu jeho prvního manželství, Mojmír sice naoko pyšně vzpomíná jako na nonstop pánskou jízdu, ale ve skutečnosti byl ze všech těch večírků, pijatik, nevěstinců a vztahů na pár nocí otrávený a unavený. Chtěl žít jinak,“ říká Viewegh o sobě, pardon, jeho alter ego Mojmír, který se s novou partnerkou těší na děti.

O ní si pak vypráví s kamarádem Felixem a zjišťuje, na co přijde takřka každý manžel. Kdo by tedy čekal drama, bude zklamán. Kdo by se těšil na silné charaktery, měnící se, třeba spolu bojující, opravdu se vyvíjející, navíc třeba v konkrétní společenské situaci, bude rovněž zklamán. I když je třeba poznamenat, že se podle autora vše děje v letech 2000 až 2006. Kdo chce se zkušeným prozaikem a s poutavým stylem ale prožít několik chvil s partnery, bude spokojen.

Viewegh je natolik zkušený tvůrce, že motiv vztahu muže a ženy zarámuje trochu šířeji. Poslouží mu k tomu Dula, která je zprvu jen průvodkyní manželčiným těhotenstvím, ale Hedviku a slavného manžela neopustí.

Prazákladní ženský instinkt v Dule

„Nejsem jasnovidka, ale jsem ta, která ví. Žiji s vámi, ve vás. Jsem vaše tlustá prabába, vaše matka, dcera i vnučka. Jsem vaše přirozenost, vaše zapomenutá divokost, váš prazákladní ženský instinkt…“ To zní přece docela dobře, nebo ne?

Přidá pár hlášek z „obyčejného“ života: „Sám si vařím, sám si peru, že se na to nevyseru,“ říká Felix. O moc plastičtější představu o postavách však čtenář nezíská. Novinka je uváděna jako román „zdánlivě humoristický a částečně autobiografický“.

Charakteristika sedí. Ukazuje se však, že autobiografie a každoroční prezentace příběhů dokážou nabídnout omezené inspirační zdroje. Možná i proto autor po postavení základní situace zůstává na povrchu jednotlivých postav. A převažuje jejich popis než následný děj, který snad proměňuje je samé i jejich život. Možná se Biomanželka dočká, jako v případě filmové verze Románu pro muže, jistého „dopracování“, kdo ví? Možná i pointy.

Román za čtyři měsíce

Vzpomínám na autory, kteří říkali, že dobrý román se musí „vysedět“, někdy i roky; za tři čtyři měsíce se prostě napsat nedá.

V době postmoderní za něj však lze vydávat i tuto zajímavou, šířeji rozepsanou povídku.
Jistěže rozhoduje čtenář, zda knihu koupí a přečte. Pro literárního kritika ovšem rozdíl spočívá mj. v tom, jaký žánr. Zda barvitý román o lidských osudech, detektivku, nebo třeba historickou prózu. Při vší úctě, ani o jeden z nich tu nejde.

 Celkové hodnocení: 50 %