Hlavní obsah

Galerie Václava Špály ožívá výstavou Jiřího Černického

– Praha
Právo, Kateřina Farná

Pražská Galerie Václava Špály znovu ožívá, a to výstavou Jiřího Černického, jenž v rozhovoru radí, ať se nedělá z umění něco extra elitářského. Expozice s názvem Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto potrvá do 31. října.

Článek

Co jste si pro znovuotevření Galerie Václava Špály připravil?

Zčásti to je instalace muzeálního charakteru s fotografiemi a dokumenty souvisejícími s Gagarinovou věcí, nechybí ani její rekonstruovaný model. Stal se ze mě tak trochu investigativní umělec, který začal po té věci pátrat a dávat dohromady informace. Ty ale pouze zprostředkovávám.

Kolik času jste už pátrání věnoval?

Dělám to šest let, poprvé a v takovém rozsahu je tato zvláštní a složitá záležitost předvedena v Čechách. Člověk si ji musí prostudovat a udělat si vlastní názor, co je z vystaveného autentické a co se zdá být autentické, protože dějiny železné opony jsou samy o sobě věcí interpretace.

Foto: Kateřina Farná, Právo

Jiří Černický je uznávaným umělcem nejen u nás, ale také v zahraničí.

Druhou část výstavy tvoří filmy. O čem jsou?

Také o věcech, kterých mi není líto, respektive cizím lidem, kteří mi je dali. V jednom snímku hrají obyčejné věci elementární částice, z nichž se svět znovu skládá dohromady. Další film je takový psychoanalytický pokus s jednou dívkou, která mi do diktafonu řekla něco, co by nikomu jinému nepověděla. Pak jsem jí ty myšlenky vmontoval do hlavy a narouboval psychické procesy na ty, které se dějí na Slunci. Takže ta holka začne umírat a zhroutí se sama do sebe.

A v přízemí jsou „defektní“ filmy pocházející z první poloviny minulého století, na kterých se autentické chyby jako škrábance akumulují, až ty záběry začnou pod chybami mizet.

Považujete chyby za inspirativní?

Chyby jsou nesmírně důležité, protože dělají realitu reálnou. Obecně jsou pro umění dobré, ale každý se s nimi vypořádává různě. Pro mě mají zásadní charakter, snažím se jimi netrápit a zacházet s nimi kreativně. Čistota a absolutní ideál mě nezajímají.

Lidé právě k ideálnímu stavu věcí tíhnou.

Obecně ano, a pak se tím různě trápí. Ideál neexistuje a snaha médií o vyretušovaný svět je „pošahanismus“. Záleží na tom, jak chyby přijmeme, jestli s nimi budeme bojovat, nebo se staneme jejich oběťmi. Ale kdyby nebyly, ani celý tenhle svět by za moc nestál.

Foto: archív Jiřího Černického, Právo

Jiří Černický: První sériově vyráběná schizofrenie

Jak vnímáte úlohu současného umění?

Na to se velmi špatně odpovídá, protože samo umění se odpovědi brání. Theodor Adorno měl pěkný názor, s nímž se docela ztotožňuju. Říkal, že žijeme ve společnosti, která je postavena na logice, takže se snažíme všechno uspořádat tak, abychom tomu rozuměli, a to se nám do určité míry nedaří. A tohle myšlení euroamerické civilizace, její postupy raciálnosti, se snaží umělci narušit tím, že si algoritmus reality definují jiným způsobem. To ale neznamená, že jsou blázni.

Narušovat konzum a racionalitu je i vaším cílem?

Samozřejmě, o nic jiného se nesnažím. Umění je obecně ozdravný element, proto to jako první v totalitářských systémech také odskáče. Umění je tady hlavně z toho důvodu, aby reflektovalo realitu svobodně. O tom se často bavíme se studenty, aby byli odvážní a nesnažili se přemýšlet v regulích, které jim někdo řekl, ale aby si našli svůj svobodný projev – i to má pochopitelně své limity.

Foto: archív Jiřího Černického, Právo

Jiří Černický: Jehelníček

Co není paragrafem zakázáno, je tedy povoleno?

Když uděláte přestupek na společnosti, máte být zavřen. Když někoho v rámci umění zabijete, půjdete sedět. A to se stalo – před třemi lety nějaký Číňan souložil s prostitutkou, ta mu porodila dítě a on to dítě zabil, uvařil a snědl. Dnes je z něj v Číně slavný umělec, paradoxně. Zabýval se otázkou jediného možného dítěte a problematikou porodnosti, ale pořád je to vrah, kanibal, a měl by jít sedět?! Přesto je úspěšný, a to je dost odporné.

Podařilo se mu možná to, co ani sám nečekal. Ukázal na jistou zvrácenost čínské společnosti.

Ukázal na její priority, i když pro nás je to pořád zvrhlost. Ale je zajímavé, jak se k tomu Číňané postavili. Byl jsem v Pekingu na jeho výstavě a dneska maluje hyperrealistické obrazy ukazující zbytky jídla na talíři. Stala se z něj populární komerční hvězda.

Foto: archív Jiřího Černického, Právo

Jiří Černický: Vazby (2005-2006)

Považujete vy i tohle za umění?

Já za umění považuji všechno. Mnohem důležitější je otázka, co je špatné a dobré umění. Umění nemůžete nic nařídit, jeho charakteristikou je, že nemá kategorie, protože ono žádné limity, žádné definice mít nechce. Prostě se nedá říct – umění je toto! Může ho dělat každý, nedělejme z toho něco extra elitářského. A to je ohromně osvobozující.

Gagarinova věc

12. dubna 1961 patří k nejvýznamnějším datům v dějinách. Vyvrcholily jím totiž závody v dobývání kosmu. Když po návratu z vesmíru přistál Jurij Gagarin nouzově v poušti, v troskách jeho kabiny se našel záhadný předmět, který se v ní před startem nevyskytoval. Byla to jakási tyč se světelným svazkem vláken, a jak vědci po důkladném bádání zjistili, byla také zdrojem neuvěřitelně silné energie.

„Dá se říci, že Gagarinova věc je něco jako Forrest Gump vizuálního umění, který prochází historií druhé poloviny 20. století a ukazuje v novém světle osoby a události, jež má spousta lidí ještě v živé paměti,“ říká k tomu umělec, který Gagarinovu věc poprvé vystavil v roce 2005 v Birminghamu a o rok později o ní vydal stejnojmennou knihu.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám