První dojem z jeho pražské výstavy je rozpačitý. Geometrické abstrakce, z nichž až bolí oči, protože se podvědomě snažíte něco na nich zaostřit, velké černobílé obrazy akademických aktů, série téměř hyperrealistických vyobrazení leoparda v nadživotní velikosti, znovu abstrakce, tentokrát expresivně-romantického charakteru.
Vlastně nic zvláštního, dokud si nepovšimnete způsobu, jakým jsou tyto rozměry gigantické obrazy vytvořeny.

Jiří Georg Dokoupil: Vlak (saze na plátně, 2009)

Jiří Georg Dokoupil: Vlak (saze na plátně, 2009)

FOTO: Repro katalog

Geometrická abstrakce – to jsou počítačem na plátno převedené kompletní filmy, políčko za políčkem, z nichž se skládá celý snímek. Na jednom plátně je takto celý James Bond. Lupu k tomu nepotřebujete, je to vidět přímo okem už při půlmetrovém odstupu.

Akty kyprých dívek nejsou udělány uhlem, ale sazemi od hořící a čadící svíčky. Stejně tak i leopard. A romantická abstrakce vznikla z barevných mýdlových bublin, foukaných na plátno téměř zcela náhodně.

Jsou to „podivuhodnosti“. Dokoupil je v tomto ohledu čistý produkt postmoderny, která v mnoha ohledech připomíná manýrismus druhé poloviny 16. století. Vrcholná renesance se tehdy vyčerpala, nezbylo než zaujmout diváky něčím neobvyklým.

Čím bizarnější, tím úspěšnější

Arcimboldo své portréty skládal z ovoce, a hle – kupce našel až v těch nejvyšších společenských vrstvách, dokonce u samotného císaře. Čím to bylo bizarnější, tím to bylo úspěšnější. Pozor! Ani jeden z vystavených Dokoupilových obrazů nebyl udělán štětcem a barvou. Jen to na první pohled tak vypadá. Úžasné, ne? Malíř je zcela zaujat experimenty. Hledá pouze ve sféře technologie. Objevy „nové malby“ pak vzápětí využívá v banální a téměř akademické výtvarné formě.

Letos šestapadesátiletý Dokoupil je inteligentní. Naprosto si vás získá. Měl by tu být návštěvníkům k dispozici každou hodinu, aby jim vysvětlil, co a jak dělá. Ona výtvarná akce je přímo součástí aureoly díla. Na výstavě ji alespoň dokumentuje půlhodinový film.

Jiří Georg Dokoupil

Jiří Georg Dokoupil

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poselství se v těch obrazech hledat nedá. Není v tom ani magie, ani nic sakrálního. A přitom nejde o dekorace. Jsou to prostě komplikovaně a originálně vytvořené kuriozity. Tak třeba posledním obrazem pražské výstavy, dokončeným před pár týdny, je velká čoudící lokomotiva z minulého století. „Chtěl jsem skutečný kouř namalovat kouřem od svíčky. Samotná lokomotiva by tam vlastně ani nemusela být,“ vysvětluje Dokoupil. Pár slov a je v tom obsažena celá výtvarná filozofie i estetika.

Předností je, že vás Dokoupil nenudí. Každá kóje výstavy má jiný charakter. Jako by tu vystavovala celá skupina výtvarníků. Malíř se pohybuje volně napříč směry a styly.
Jeho nápady neznají hranic. Uctívá klasiky a současně jejich dědictví podkopává technologickými prostředky, které jsou ve vztahu k tzv. vysokému umění téměř až dětsky nezbedné.

Jenom musíš vědět, co chceš

„Jde o to, nosit v sobě určitou vizi a na svět se dívat s tím, že něco hledáš. A když jsi připraven, tak to najdeš. Jenom musíš vědět, co chceš.“ Tak pravil J. G. D. v katalogu.
Většina lidí dnes neví, co od malířského umění vlastně chce, takže do Jízdárny Pražského hradu možná přijdou hledat klíč k famóznímu úspěchu, který Jiřího George Dokoupila katapultoval mezi světovou výtvarnou elitu.

Obávám se, že v samých obrazech se odpověď asi nedá najít. Je spíše zakletá v samé bizarnosti naší doby, v postmoderní kulturní nudě, s níž – zahrnuti nejrůznějšími exkluzivitami a kuriozitami – dychtivě čekáme na nového Picassa nebo Caravaggia.

Celkové hodnocení: 70%