Fárová napsala bezpočet monografií, učila studenty a založila jedinečnou sbírku fotografií. Její výstavy byly za bývalého režimu často vyvzdorované na moci. Vždy byla velmi osobitá a vyhraněná. "Nemám velké ambice. Jen dělat svou práci dobře, pro dílo a autora," řekla jednou.

Narodila se 1. června 1928 v Paříži jako Anette Šafránková českému diplomatovi a francouzské profesorce. Vyrůstala obklopená uměním, hudbou a literaturou v několika jazycích, věčně pendlovala mezi Prahou a Paříží. Na studiích dějin umění potkala výtvarníka Libora Fáru a u něj v ateliéru pak fotografii Henriho Cartiera-Bressona, na níž se mladá žena prodírá davem k italskému kardinálovi Pacellimu. "V jejím výrazu jsem uviděla barokní fresku, jenže zároveň to byl skutečný život. Cítila jsem, že fotografie může mít stejnou sílu a platnost jako malířství."

To bylo v dobách, kdy vykladači umění brali na milost maximálně výtvarné fotografy kopírující klasické malířské žánry. Otec jí domluvil schůzku s Cartierem-Bressonem a ona jej přesvědčila, aby v Československu vydal monografii. Kniha otevřela v roce 1958 edici Umělecké fotografie v Odeonu, což byla vůbec první řada svého druhu v Evropě. Cartier-Bresson jí doporučil další kolegy a později vyšly monografie Davida Seymoura, Andrého Kertésze nebo Wernera Bischofa.

V 60. letech pomohla Fárová s rozjezdem kariéry Josefu Koudelkovi, ve Špálově galerii pořádala důležitou výstavu 7+7, konfrontující práci dokumentaristů s výtvarnými fotografy, seznámila se s Josefem Sudkem a nabídla mu výstavu. Sudek jí pak na smrtelné posteli odkázal svůj archiv.

Objevila Drtikola

Její zaměstnání v Uměleckoprůmyslovém muzeu po roce 1968 přineslo objev tvorby Františka Drtikola, jehož fotografie ležely v depozitáři. Fárová je dva roky zpracovávala a výstava nazvaná prostě František Drtikol se v roce 1972 navzdory zásahům cenzury stala senzací. V UMPRUM zřídila fotografické oddělení a vybudovala vůbec první sbírku fotografií. Snímky Štyrského kupovala od Toyen. V letech 1970 až 1977 též vyučovala na FAMU.

"Všude kolem jsem viděla samou nespravedlnost, takže mi přišlo samozřejmé Chartu podepsat," zdůvodnila svůj podpis pod dokumentem Charta 77, který ji připravil o místo v UMPRUM i na FAMU a uvrhl do kolotoče výslechů. "Věděla jsem, že mě asi vyhodí, ale byla jsem rozhodnutá dál dělat, co umím a mám ráda."

Od osmdesátých let ji živila práce pro zahraniční nakladatelství. Mnoho knih jí vyšlo v Německu, Francii či v USA. A s pomocí přátel pořádala výstavy - Bischofa, Drtikola, Sudka, Koudelky, Roberta Doisneaua, Elliotta Erwitta a dalších.

Památnou se stala velkolepá expozice 18 fotografů v opuštěném klášteře v Plasích u Plzně v roce 1981, na kterou se přijel podívat i Cartier-Bresson. Ukázala život v Československu bez příkras a pro řadu fotografů se stala iniciačním zážitkem.

"Vždycky jsem si říkala, že když budu to, co dělám, dělat pořád, věrně a hlouběji, třeba se něco dozvím. Myslím, že je jedno, co člověk dělá," řekla jednou. V roce 2006 představila její dílo výstava v pražské galerii Langhans. Loni vyšel obsáhlý výbor z jejího díla s názvem Dvě tváře.

Fárová získala řadu prestižních vyznamenání, mimo jiné ji v roce 2002 prezident Václav Havel udělil Medailí Za zásluhy, ve Francii ji zase pasovali na rytíře umění. Ceny získala například i v USA a Německu, kde se stala její monografie Františka Drtikola nejlepší uměleckou publikací roku 1986. Monografie Josefa Sudka byla zase vyhlášena nejkrásnější knihou v Česku.