Článek
Jak si vysvětlujete, že se už jedenáctá detektivka ze seriálu Hříšní lidé Království českého nazvaná Pečeť smrti objevila zase mezi desítkou nejprodávanějších knih?
Jako mírně skeptický historik si myslím, že „život je jen náhoda“. Atraktivně znějící titul se objevil ve správnou dobu na předvánočním trhu. Mám šikovného nakladatele a Oldřich z Chlumu dokáže hájit hodnoty, které dnešní společnosti tak trochu chybějí. Mám z toho samozřejmě nesmírnou radost a beru to jako závazek. Takže jsem jaksi „nad plán“ začal psát další příběh, který by měl vyjít ještě před prázdninami a bude se jmenovat Tajemství abatyše z Assisi.
Detektivní žánr často neposkytuje autorovi mnoho možností, převážně jde o to zjistit, kdo je pachatelem. Vám se přesto daří vystihnout víc, minimálně atmosféru za doby Přemysla Otakara II. Kde čerpáte informace z časů vzdálených více než sedm set let?
Historii jsem studoval a léta se věnuji dějinám středověku. Letos v dubnu vyjde další díl lexikonu Život ve staletích, který tentokrát věnuji 13. století, tedy době Přemysla Otakara II. Tam bude myslím nejlépe vidět, z jakých pramenů lze čerpat. Pokud však hovoříme o atmosféře doby, je třeba současně rozumět tomu, že román není odborná kniha.
V beletrii se musí autor vcítit do svého příběhu, krajiny a hrdinů, a i když se musíte držet určitých faktů, nesmíte se nechat fakty spoutat. Příběh musí „vonět“ středověkem, není to vědecká rekonstrukce. Prostředky, jak čtenáře přenést přes propast staletí, musí být spíše umělecké než odborné.
Co vás překvapilo při vašich cestách za tím, jak vypadala naše země ve 13. století?
V první řadě to, jak macešsky nakládá školní výuka s naší historií. Ve 13. století byly české země jedním z nejmocnějších států Evropy; to, co dokázali udělat poslední přemyslovští panovníci z našich zemí, to byl malý hospodářský i kulturní zázrak. A to bez nadsázky. Máme být na co hrdí, ale nějak si to neumíme nahlas přiznat.
Nepřeháníte trochu?
Každoročně pořádám desítky besed v knihovnách, s dospělými i dětmi. A tak vím, že to není jen můj názor.
Hodláte dále využívat královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho panoše Otu, nebo si zvolíte jiného „detektiva“?
Mám rád film Vrtěti psem, kde se opakuje předvolební slogan: „Neměň koně uprostřed závodu“. Já věřím, že ještě v cíli nejsem, a tak zatím přepřahat nebudu. Právě naopak, v létě budeme na hradě Bezdězu otevírat pro návštěvníky malou expozici na téma Oldřich z Chlumu – román a skutečnost.
K vašim nejlepším knihám řadím historický román Mezi tiárou a orlicí věnovaný prvnímu českému králi Vratislavu I. Může se čtenář těšit, že mu nabídnete literárně působivý portrét kohosi jiného? I když vím, že díky mimořádnému mistrovství a pilností Ludmily Vaňkové věnující se Přemyslovcům i Karlu IV. moc možností nezbývá.
Již delší dobu pracuji na rozsáhlé tetralogii o životě posledních přemyslovských králů. Kdysi jsem si mapoval, zda mi Alois Jirásek a Ludmila Vaňková nechali někde prostor. Hledá se opravdu těžko! Jenže historický román není jen o faktech, je to především pohled na hodnoty doby, musíte vytvořit vztahy, které zdůvodní, proč ten který panovník udělal právě to, co udělal. Na to má samozřejmě každý autor jiný názor, dívá se na svět odlišným způsobem.
I kdyby deset autorů napsalo román o Přemyslu Otakarovi II., bude každý jiný. A pro ty, kteří mají historii rádi, budou určitě zajímavé všechny. Čím více se bude o naší historii hovořit a psát, tím lépe, o tom jsem hluboce přesvědčený. Velikost národa není v tom, kolik budeme mít úředníků v Bruselu, ale zda umíme pokračovat v díle, které začali naši předkové.
