Článek
Režisér Viktor Polesný přiblížil hrůzné praktiky komunistické moci, ukázal, jak zneužije i důvěřivého přívržence, jenž příliš pozdě zjistí, v jaké šalebné smyčce se ocitl.
Komunismu oddaný básník Jan Soukup (scenárista mu přisoudil své vlastní verše), navzdory svému věku již usazený ve vedení strany, nadšeně plní úkol, aby chránil významného opozičního kolegu údajně před unáhlenci či přímo spiklenci z komunistických řad (přitom hon na nepřátele uvnitř strany započne až o několik let později).
Muže dokonce přesvědčí, aby se přesunul do zdánlivě bezpečnějšího Rakouska. Oba hrdinové se posléze sblíží, spojeni i láskou k téže ženě.
Melodrama, prostoduchý thriller, klišé
Jenže celá tato konstrukce se kloní dílem k melodramatu, dílem k prostoduchému thrilleru, v obou případech dosti klišovitě. Vadí motivické i inscenační schválnosti, povrchnost: kresba roku 1948 je plochá, v bezelstné mládí sotva uvěříme.
Polesného snímek neuchvátí ani hereckým ztvárněním. Ondřej Kavan coby básník získal rysy romantického milovníka, jenž jako by žil v politickém vzduchoprázdnu. U Viktora Preisse v roli váhavého politika se vytratilo jakékoli charisma.
A konečně zmíním vyhaslého Jaromíra Hanzlíka, jenž pracuje s touž výrazovou polohou, ať již zdánlivě či doopravdy lidumilnou, bez ohledu na typ role – stejně utváří šlechetného lékaře v nedávno odvysílaném Nepolepšitelném i protřelého aparátníka ve Smyčce. Ten si dovolí jen vztekle praštit do stolu, když se mu záměry hatí.