Článek
Sám název nové expozice Po sametu v Domě U Zlatého prstenu v Praze je spojen s událostmi před dvaceti lety a s jejich významem pro současnost. Co bylo vaším záměrem?
Název je pouze pomocný, důležitější je podtitul Současné české umění s přesahy do minulosti. Těžiště spočívá v soudobém mladém umění, které jsme s kolegou Karlem Srpem konfrontovali s díly starších autorů. Jednotlivá díla z různých časových období jsou sestavena záměrně nechronologicky. Pomocí srovnání zdánlivě neslučitelných umělců tak vznikají nové způsoby interpretace a divák má možnost na české umění nahlížet trochu jinak než jako na běžnou uměleckohistorickou bilanci.
Pokaždé vyvolá podobná hodnotící výstava polemiky, zejména o tom, kdo a proč tam není zastoupen. Někomu třeba chybí Milan Knížák, jinému zas pozdní Josef Jíra…
S podobnými názory se setkáte u každé takové výstavy. I přes omezený prostor Domu U Zlatého prstenu tu je zastoupen značný počet výtvarníků. Důležité je, že naše expozice není postavena na profilech jednotlivých osobností, ale na dílech, která jsou zde vystavena. A ta jsou navíc častokrát záměrně netypická pro konkrétní umělce.
Problémem je občas i to, že bývá často uplatňován pohled z Prahy, přezíravý vůči regionům. Jak to je na této výstavě?
Pohled z Prahy, který může být vytýkán i této výstavě, je daný samozřejmě tím, že jsme městská galerie. Jako kurátoři netvrdíme, že období posledních dvaceti let mapujeme objektivně. Jedná se o náš osobní náhled na současné české umění, do kterého jsme zahrnuli osobnosti, které vyučují na pražských vysokých uměleckých školách a „vychovaly“ nové generace tvůrců, jež se profilují například v rámci Karlin studios a různých soukromých pražských galerií, od nichž jsme si díla do expozice občas i zapůjčovali.
Vaše snaha rozčlenit výstavu na tematické celky vedla k tomu, že se tu sešli umělci, kteří by se nikdy nedali dohromady. Třeba David Černý je tu vystaven vedle Stanislava Kolíbala. Obstojí taková konfrontace?
Právě zdánlivá neslučitelnost nás na přípravě expozice bavila. Konfrontace napříč generacemi je podle mého názoru důležitá a měla by přispět k diskusi o tom, jak se české umění v průběhu let formovalo a jak se postupně měnila i východiska jednotlivých tvůrců. Jsem si vědoma toho, že konfrontační způsob je nejsnáze napadnutelný, ale přesto věřím, že bude podnětný nejen pro odborníky, ale i pro laickou veřejnost.
Část exponátů je přímo majetkem umělců nebo soukromých galerií. Znamená to, že státní sbírky nemají v současnosti dostatek uměleckých děl, které by dokumentovaly to nejzajímavější, co se na české umělecké scéně děje?
Galerie hlavního města Prahy má bohatou sbírku, která se stala impulsem k vytvoření expozice Po sametu. Pro doplnění tvorby mladších umělců jsme však zapůjčili díla od samotných autorů, z nichž některá plánujeme později zakoupit.
Většina vystavujících představuje nové možnosti vizuálního vyjádření. Kdyby to vystavovali na Benátském bienále, tak to nikoho nepřekvapí. Ale myslíte si, že je české publikum připraveno na to, že obraz není plátno pomalované barvami a socha není figura vytesaná do mramoru? Existuje riziko, že to sníží počet návštěvníků galerie?
Tak vysoké riziko nevidím, jsem optimistka a české publikum nepodceňuji. Doba, kdy malba již nemusí být nutně klasickým závěsným obrazem, jehož pole je vymezené rámem, je dávno za námi. Myslím ale, že není důležité klasifikovat média, ale soustředit se spíše na obsah a sdělení uměleckého díla, které ve vás vyvolá nějaký prožitek. Je lhostejné, zda jde o text, video, audiozáznam nebo fotografii, osobně si cením intelektuální úrovně toho kterého díla.
