Článek
Samotný snímek má na první pohled nesourodý, přerývavý tvar. Mohli bychom říct, že je na vícero použití. Alespoň se vymyká zautomatizovanému pojetí dokumentárního či lidsko-právního filmu. Mísí se v něm domácí video s urbanistickými komentáři, humorná animace s aktivistickým svědectvím či happeningem.
Vystupují tu hlavy pomazané mocí i policejní čepice, kluci na kolech či ujetí tunningáři. Pohromadě jej drží postava autora - filmového sociologa, publicisty a třicátníka z Prahy, který žil od dětství na rohu frekventované Rumunské ulice a jenž zde založil i svou rodinu. Pod dojmem setkání se sousedem, který se nepohoršoval nad tím, že ulice jsou zamořené hlukem a smradem, ale že poblíž není kde zaparkovat, se rozhodl natočit film.
Časosběrná metoda
Lépe řečeno pokusit se „v tom dál nejet“ - něco udělat pro možnou záchranu Prahy z moci automobilismu a svůj nadšenecký, naivní čin zaznamenat.
Příběh vytváří s pomocí časosběrné metody, která přibližuje, co nového se kolem iniciativy „proti autům“ událo. Jak pomalu vzrůstá povědomí Pražanů o ekologičtější cyklistice, jak před nimi trapně kličkuje primátor Pavel Bém, který by si z Týdne mobility udělal rád píárko - ale nechce vyjít „klukům“ moc na ruku. Jak jeden z inciátorů Jan Buchal tragicky zemřel při něhodě pod koly - jak jinak - automobilu. Jak zatím radní odhlasovali stavbu tunelu Blanka, jenž přetížení Prahy automobilovou dopravou nejspíš stejně nevyřeší - je to akorát mamutí stavba ve stylu komunistických 70. let, říká urbanista Ivan Lejčar.
Nechovat se automaticky
V jádru totiž film není jen o autech a automobilismu. Marečkovi lze vytknout, že nepřibližuje kontext, jaké místo získal čtyřkolový miláček v našich kulturách. Co to kdysi bylo doma opravovat rodinné embéčko či protahovat po silnici první západní bouráky. Automobil není znakem jen osobního statutu či rozmazlenosti. Jeden americký spisovatel kdysi napsal, že polovina dětí 60. let byla zrozena na zadním sedadle cadillaců a buicků 50. let.
AutoMat naproti tomu odhaluje, jak automaticky jsme si zvykli na netrpělivé a pohodlné řidiče, kteří svými auty terorizují město, zničili krásné pražské čtvrti a ty „slabší“ vytlačují z pouličního provozu. A co je nejhorší zpráva - snímek vypovídá o zadrhávajícím mechanismu demokracie u nás, kde politici těží z toho, že se „málokdo zajímá o věci veřejné“. Autoři iniciativy zjišťují, že se s nimi politici baví jen, když drží v ruce kameru. Jinak je ignorují.
Marečkův příklad lze tedy vnímat především jako film určitého návodu, jak se nechovat v našem veřejném prostoru automaticky, totiž lhostejně.
Muž v mercedesu
Na pražskou projekci Marečkova filmu o nadvládě automobilismu v kině Světozor jsem se vydal z Karlova náměstí, dennodenně obklíčeného auty, přes frekventovanou Ječnou a Štěpánskou, z obou stran obloženou zaparkovanými vozidly - sotva tudy můžete projít pěšky i projet ve vašem fáru.
V jednu chvíli se tamní provoz ucpal úplně, to když jeden podnikatelský mozek zastavil uprostřed ulice svůj mercedes a vyřizoval si telefonáty. Všichni troubili, křičeli, nadávali, ve vzduchu byl cítit adrenalin. Z blokujícího auta vystoupila gorila, sprostě zaštěkala s tím, že se bude klidně prát. Asi že měli největší svaly a nejdražší auto, tak že si mohou všechno dovolit.