Článek
Bylo o tom všem přece napsáno tolik knih, které plní regály knihkupectví, takže slavná publikace Johna Rewalda, vydaná Muzeem moderního umění v New Yorku v roce 1946, už není osamoceným výkřikem o úchvatném malířském umění Moneta, Degase, Renoira a jejich přátel.
Nové poznatky o výstavách před 100 lety
A přesto se v posledních letech dospělo k poznatkům bořícím mýty a legendy, které se kolem impresionistů vytvořily. Průlomem se stala v roce 1996 iniciativa Muzea krásných umění v San Francisku, kde skupina odborníků kompletně nashromáždila a přetiskla dobové novinové recenze a pokusila se o vědeckou rekonstrukci všech osmi výstav.
Zjistilo se, že jen o první výstavě impresionistů vyšlo v roce 1874 na 45 článků a recenzí, většina z nich značného rozsahu a v renomovaných periodikách. Kdybyste dnes jako premianti začínali s podobnou akcí v Paříži, museli byste si k obdobně úspěšné propagaci najmout ty nejdražší reklamní agentury.
Boření mýtů
Zájem kritiků měl vzrůstající tendenci, třeba o třetí výstavě impresionistů vyšlo už 84 článků. Bylo také pouhou pověrou, že kritici impresionistické výstavy ztrhali. I ti nejagresivnější, až na výjimky, našli v expozici obrazy, které je zaujaly.
Rekonstrukce výstav ukázala, že náš pohled na impresionisty byl do velké míry ovlivněn selekcí, kterou provedli moderní historikové umění.
Všech impresionistických výstav se zúčastnilo 55 malířů a i do těch nejlepších přehledů se jich dostalo tak deset. Kolik odborníků tuší, co maloval Federico Zandomeneghi, který se účastnil více impresionistických výstav než Monet? O drtivé většině vystavujících víme málo a až teď se z depozitářů vytahují jejich obrazy.
Restaurátoři poodhalují kouzlo malířské techniky
Zajímavé poznatky poskytli i restaurátoři, a právě tyto výsledky vnímavému divákovi nabízí takřka didaktickým způsobem současná výstava v Albertině, otevřená ve Vídni do 10. 1. 2010.
Podklady poskytlo Wallraf-RichartzMuseum v německém Kolíně nad Rýnem, které svou kolekci impresionistů podrobilo důkladnému restaurátorskému průzkumu. Vídeňská výstava tak shrnuje poznatky o barvách a plátnech i o technice malby.
Většina malířů používala nové syntetické barvy, protože na přírodní pigmenty často neměli peníze. Ještě zajímavější jsou zjištění o procesu malování. Imprese znamená dojem a léta se tvrdilo, že zachycení „dojmu“ vede k improvizaci.
Výstava však poskytuje řadu důkazů o tom, že mnohé bylo malíři velmi promyšlené. Používali osvědčené metody renesančních mistrů včetně síťové mřížky, kterou uvedl teoretickými spisy Albrecht Dürer.
Ve Vídni chybí klasická díla
Impresionistická bilance v Albertině bude možná pro některé rozčarováním. Ukazuje totiž jakousi „všednost“ tohoto malířského hnutí. Je to dáno i tím, že tu chybí ty nejatraktivnější obrazy z Francie, Ruska nebo USA.
Chtě nechtě návštěvu Paříže cesta do Rakouska nenahradí. Ale chcete-li poznat impresionismus v jeho podstatě, stát malířům při tvorbě jaksi za zády, pak je to výstava objevná a instruktivní.
Impresionismus se tu jeví v mnoha ohledech tradičnější. Ukazuje se, že byl víc následovníkem procesů, které se děly ve francouzské malbě v první polovině 19. století, než aby šlo o radikální zlom zahajující epochu moderního umění. S opravdovou revolucí přišli na začátku 20. století Pablo Picasso v malbě a Constatin Brancusi v sochařství.