Co bylo impulsem napsat knihu z jižních Čech, odkud pocházíte, a vybrat si rozmezí let 1942 až 1996?

Na začátku byla reportáž Hany Čápové z Respektu o otci, který hledá svého syna a která mě velmi zaujala. Příběh se odehrával v severních Čechách, kde jsem nikdy nebyl, a proto jsem děj přesunul do jižních Čech. Velkou roli v něm hrály wolframové šachty a já si vzpomněl na grafitové šachty u Českého Krumlova na kraji vojenského prostoru Boletice. Tam jsem se cítil jako doma, protože i tam se stejně jako za Vimperkem, odkud jsem, srovnala spousta vesnic se zemí.

Ničení vesnic v pohraničních pásmech se vás stále dotýká…

Pamatuju si například, jak jsme jako kluci chodívali do bývalého pionýrského domu u silnice z Vimperka na Pasov. Byl to dům po odsunutém Němci a vedoucí nám říkali: Čím dřív to tady zničíte, tím dřív vám tu postaví nový. Tak jsme ho zničili stejně, jak je popsáno v knize. Samozřejmě se nikdy žádný nový nepostavil a nikdy stavět neměl. Ulice z Vimperka na Pasov měla za socialismu ukázat, že dál se už nejede, protože tam začíná konec světa. A vypadá tak dodnes, i když konec světa tam už není.

Je vám bližší literární postava bratra, který zůstal v republice, nebo bratra, který emigroval do západního Německa?

Obě dvě postavy chápu. I to souvisí s dětstvím, na návštěvy k nám chodili lidi, kteří z Vimperka emigrovali za příbuznými do západního Německa. A když člověk přišel na vimperské náměstí, v obchodech mluvila spousta starších lidí jen německy.

Co vám pro román dala literární zkušenost povídkové knihy Přes čáry a vlny?

Řekl bych, že pořád píšu o krajině, která je nějak zdeformovaná. Když dneska řeknete Boletice, každý obvykle vyhrkne: Tam je ta krásná příroda! Ve skutečnosti je to absurdní, vždyť se tam stovky domů srovnaly se zemí. Jedním z leitmotivů románů je to, co tak nějak viditelně zbyde po totalitních režimech. Když jsem žil ve Španělsku, tak ve Villanuevě nebylo člověka, který by nevzpomínal na to, co postavil Franco. Je to stejné jako s Hitlerem a dálnicemi; jako by existovala nějaká šablona, která nepřipouští přiznat i druhou stranu toho, co se dělo.

Co pro vás Cena Knižního klubu znamená?

Kdybych cenu nedostal, smířil bych se s tím, že Cukrový klaun nikdy nevyjde, což se mi stalo s prvním románem Harpuna, a zkusil psát detektivku nebo sci-fi a přihlásil se do nějaké soutěže. Obesílání nakladatelství jsem už vzdal. Když vám ze čtyřiceti nakladatelství odpoví jeden redaktor s tím, že se mu to líbí, ale stejně to nevydá, tak vás to po určité době unaví.

Jaké máte literární vzory?

Mám rád autory, kteří nepíší o sobě, takže čtu hodně detektivek a sci-fi. Samozřejmě se nevyhýbám moderní literatuře, ale často mi přijde sebestředná a nudná. Líbí se mi rozsáhlé romány, právě jsme se ženou pro Talpress přeložili trilogii Barokní cyklus od Neala Stephensona, příběh puritána, který v Anglii pokračuje v pansofickém díle Jana Amose Komenského – první část Rtuť se zčásti odehrává v Čechách po třicetileté válce.

Kolem pětadvaceti jsem skoro přestal číst, protože mě nebavily knihy, kde autoři psali jen sami o sobě. Pak ale začali vycházet spisovatelé jako Neal Stephenson nebo Philip K. Dick a já začal zase číst se stejnou vervou, jako když jsem byl kluk, a to mi vydrželo dodnes.

Taky mě fascinují obecní kroniky a lidé, kteří je píší. A vůbec lidé, kteří o místě, ve kterém žijí, něco ví. V posledních letech se snažím s těmito lidmi setkávat, letos jsem navštívil například Romana Hajníka, kronikáře Vimperka, a příští rok bych chtěl zajít za panem Mandákem, který napsal kroniku Stach.