U Krajiny nad parapetem, kterou jsem dostal z nakladatelství Dybbuk, se ale rád zastavím. Napůl vesele a napůl s obdivem. Když autor – zde Jan Borna – vydá básnickou prvotinu až v pětačtyřiceti, musí k tomu mít důvod. Tím spíš, když je to úspěšný režisér úspěšného pražského Divadla v Dlouhé… třebaže si stěžuje:

Život se uložil v obrazovkách
a duchové
herců oslepili snění.

Bornova prvotina z roku 2005 se jmenovala Malé prosby, následovala Veselá čekárna a teď tedy Krajina nad parapetem. Už ty názvy něco naznačují. To, co básník Oldřich Wenzl (1921–1969) napsal na korespondenčním lístku příteli: Diagnóza: skleróza multiplex, tzv. rozšířená – a pak v básni:

Nemohu pořád
stát na jedné noze
Ani na dvou když chodím o holi a o koníku

V Bornově nové sbírce je jeden text Oldřichu Wenzlovi věnován a stopy příbuznosti jsou roztroušeny leckde, především v odstupu, ironii a v radostném pozorovatelství krajiny, koček, ptáků, dívek i stařen, a také v patrném vděku za to všechno, i za prsty, když se hýbou, a za vzpomínky, když za básníkem přicházejí. Protože…

Mám kamarády
jejichž tváře bych uměl
vyčůrat do sněhu…

Ale jednu básničku bych tu rád otiskl celou. Je sice bez názvu, a přesto nazvala víc než tuto sbírku:

Okno už mám otevřené
a stačí jen
vysadit mě na parapet…

…ale prdel mám těžkou
a vozík není odlehčený
tak jen vykukuji nad květináči
a pozoruji létající ženy

Umím si představit, že Honza Borna teď pozoruje mě, jak si poradím s povinnou závěrečnou formulí.

Co třeba… Tak to jezdí. Šlo by to?