Článek
Valnou většinu těch povídek jsem už znal v jejím překladu z vydání v roce 1979: V tomhle městečku se nekrade.
A tak se mi zazdálo, že Gabriel García Márquez tím, jak recykluje (pokud to ovšem nečiní jen český nakladatel) – vlastně zastírá, že povídek napsal málo, nebo dokonce že jsou to pro něho jen odřezky románů.
Svěřil jsem se s tím podezřením písemně Blance Stárkové, málem už celoživotní přítelkyni a po krátký čas i kolegyni. (Připomínám, že z Márqueze přeložila ještě třeba Lásku za časů cholery, Zpověď trosečníka či Na paměť mým smutným courám)
Takto mi obratem odpověděla:
Milý Pavle, vůbec si nemyslím, že GGM napsal málo povídek, ale asi trochu provokuješ. A odřezky (fuj!) od románů? To rozhodně ne, viděno očima překladatele, tedy „dobrého čtenáře“, spíš postupuje opačně: způsobem povídkáře buduje román.
Odjakživa si myslím, že Sto roků samoty je knížka tak nabitá životem, protože sestává ze samých povídkových jader s ohromnou spotřebou příběhů a postav.
K některým příběhům se ovšem vracel: epizoda s dívkou ze Sta roků samoty, kterou prodává její babička, je předobrazem filmové povídky o Eréndíře.
A podle čeho vlastně určíme, co je spíše povídka než novela? Podle délky? Anebo podle Cortázarova bonmotu: Povídka vítězí knokautem, román na body?
Na závěr
No nic. V každém případě to na body projel adresát dopisu, kterému teď zbývá doplnit jen pár informací.
V tomto současném výboru jsou dvě znamenité nové povídky: Hrozně starý pán s velikánskými křídly, což je obrovitý anděl-utopenec, jehož vylovení a nevrlé ožití na čas provětrá těžkou nudu městečka, a Dobrý Blacamán, prodavač zázraků, kterýžto z výšin své slávy postupně klesal z vykladače snů na narozeninového hypnotizéra a z trhače stoliček pomocí sugesce na pouťového mastičkáře…
Že tak to chodí, může potvrdit i kdysi snad nadějný, avšak ze studií zběhlý hispanista a nedouk.
