Článek
Myslím, že je dost odvážné pustit se do filmové adaptace knihy, která se odehrává na procházce. Co vás na té látce tak lákalo?
Asi to byla intuice, protože tohle jsem si samozřejmě uvědomoval. Jenže jsem chtěl tu osu zachovat, protože dialog mezi otcem a synem na obyčejné procházce považuji za něco úžasného. Všichni pořád běžíme jako o život nebo někam jedeme autem. Kdo si kdy udělá čas jen tak se projít a popovídat si s tátou?
Navíc v době, kdy jste ještě sami dětmi žijících rodičů a přitom už máte svoje děti, bývá komunikace s rodiči obtížná. A ten film je hlavně o tom, že otec miluje syna a má o něj pořád strach. K tomu jsme domysleli některé další postavy, jejichž příběhy musely dostat větší prostor než v knize, aby to bylo zajímavé pro film.
Připravovali jste film dlouho - věděl jste už při psaní, že roli otce respektive dědečka bude hrát Josef Somr?
Jsme malá země, takže se vším respektem k ostatním hercům – byl výběr snadný. Ale věděl jsme, že to je těžká, velká role, která zachycuje nějakých čtyřicet let života, navíc role, kdy herec při natáčení nachodí za čtyři týdny na patnáctikilometrové trase celkem nějakých sto kilometrů.
Takže jsem věděl, že to má být pan Somr, a věděl jsem, koho chci obsadit k němu. Ale bál jsem se, a čtrnáct dní jeho rozhodování pro mě bylo opravdu těžkých, neměl jsem alternativu. Když pak roli přijal, už jsem mohl stavět dál, tak aby působili všichni tři – on, jeho syn a vnuk – jako rodina. Myslím, že tohle vyšlo výborně. David Novotný, který hraje syna, se naučil jeho držení těla, chůzi i gesta, myslím, že si to docela užíval a odvedl výborný, ukázněný a nenápadný výkon. No a Luboš Kostelný, který hraje vnuka, je svému filmovému otci tak podobný, že jsme nemuseli vůbec švindlovat. Ta podoba je tak výrazná, že se s tím dá krásně pracovat.
Švindlovat jste ale museli právě u pana Somra - pro scény, v nichž se ve vzpomínkách vrací do mládí, jste ho museli hodně omladit. Proč jste se rozhodli radši pro toto řešení, než pro dvojí obsazení?
Protože to nefunguje, nepůsobí to uvěřitelně. Zvolili jsme tedy experiment, který se tu ještě nikdy nedělal, a sice počítačové omlazení. O prvních dvacet let jsme ho sice omladili pouhým maskováním, ale bylo jasné, že pětatřicátníka z něj tímto způsobem neuděláme. Takže jsme pro těch dalších dvacet let použili počítač. Přinesl jsem do UPP, kde nám počítačové úpravy dělali, fotku výpravčího Hubičky z Ostře sledovaných vlaků a řekl: „Takhle“. Boris Masník je zkušený výtvarník a má a skvělý tým, ale byl to experiment i pro ně.
Jak se pan Somr podle vás cítil, když hrál pětatřicátníka?
Myslím, že výborně. Oni si to se Zuzanou Stivínovou, která hraje jeho ženu, náramně užívali, byla u toho spousta legrace. Když hrál mladého, změnil držení těla i hlas, zatáhl břicho, dokonce se i rozběhl.
Chodíte vy sám se svými třemi dětmi na procházky?
Chodíme. Štve je to, ale jdou. Chodíme pěšky do školky a do školy, a to jsou vzácné chvíle, kdy se o nich dozvím nejvíc věcí, ať už toho, co řeknou ony mně nebo, co si říkají mezi sebou. Na té cestě jsou to moje báječné děti, v okamžiku příchodu před školu se z nich stává sběř.
Míváte mezi jednotlivými film i dost velké pauzy, od Babího léta uplynulo sedm let, kdy jste točil jen televizní věci, tu poslední v roce 2004. Potřebujete čas vy nebo producent na sehnání peněz?
Mám ten čas příprav rád, trvá mi to tři, čtyři roky, než se látka dostane tam, kde jí já sám uvěřím. Pak musím vědět, kdo to bude hrát, pak si to celé pustím v hlavě a teprve potom mohu začít s přípravami. Zato jsou pak v pohodě všichni, štáb i herci, protože vědí, že jsem připravený, netápám, a pro všechny je to zážitek.
Z čeho ale režisér, který má tři děti, žije, když netočí?
Sem tam udělám reklamu, ale ne moc často. Tak, aby to stačilo na normální život. Baví nás to, nepotřebujeme vily, auta, víme, že chodit pěšky je zdravé, myslíme si, že honit se za penězi je demotivující. Nemá to žádný smysl.